ZDI TOUH

Zdi touh
(6. February 2005, 21:45)

naše svoboda sestává z pokory
v přijetí všech ohraničení,
protože neznáme nic, co je bez hranic.
Naše závislost je důvodem ke zdolávání zdí touhy.
zdi touh se táhnou do závratných výšek
jsou z masívů zdánlivě nepřekonatelné
pohlcované střídáním světla a tmy
jako dvě liány linoucí se v šeru
z neoblomných úporných myšlenek

dvojice schodišť vedoucích zcela jasně k výši
se plazí po lícové ploše sloupů
jež vychází zdola, z nicoty, ze dna propasti
a z půdorysně členitých výklenků
dopráskaných povrchů ostrých hran
vzdálených od sebe více metrů, než je potřeba
ke vzájemnému doteku anebo seskoku
zachránit se v nouzi

pravou stranou zdi touh vede přimočaré
schodiště lásky
vetknuté pevně do masy obou zdí
jehož stupnice jsou vysoké téměř k nevyšplhání
a strmě zejí do propasti, což je nervní
protože drží přesně jednadvacet stupňů
tolik let měla Li než se vedrala do mého nitra
než jsem ji poznal jako sochu
znázorňující klingonskou ovečku
a zábradlí na leve straně strašně chybí ..

podnikl jsem s ní ten výstup na zeď touhy
i když stála mimo jakoukoliv zkušenost
její oči ztichly do slabých gest
v nichž zůstávám trvale uzavřen
nemohu se jich dotýkat
ačkoli vězí příliš blízko centru slov ..
však její sebemenší pohled
mne tak snadno neotevře
i já uzavřen jako pěst
čekám na ni, na bílou jar
abych ji uvítal, uviděl otevírat se
tajemným pohybem květin
nadzvednutím lístečku první růže

snad si přeje nechat mě uzavřeného
můj život náhle skončí
srdce květiny zbělá jako sníh
sestoupí z výšky a srovná černé brázdy v půdě
aby nic z toho, co jsem si nepovšiml
neblížilo její intenzivní křehkosti
aby hnědá struktura
nabyla barvu země do níž vsáknu přiložen k úmrtí
a zůstala uzavřena navždy prázdným dechem

v té chvíli ji pochopím a porozumím
ten hluboký hlas jejích očí ve mně
hlubší než všechny růže, než déšť
omývající slzy na levém schodišti nenávisti
jakoby vzdálenějším, klikatícím se do ramenou
při členitější straně zdi touh
straně se znásobeným počtem nadstupnic
snad třiceti na každém ze čtyř dlouhých ramen
zkroušených v lomu hrany sloupů
pěti úzkými, krátkými odpočivadly ..
ačkoli stupnice jsou nižší a schůdné i pro starší
setrvávají vetknuté do masívu ke zdi levou stranou
a strmou pravou častí schodiště
nechráněnou před pádem do propasti
bez náznaku zábradlí
září v přítmí transparentním leskem ..

1 ***
co udělat můžu a chci
co udělat vím
a musím z vůle osudu
předznamenán pokračováním existence
v prostoru se zákazem vstupu
to nejsou malovaná slůvka
mimozemské provenience
to nejsou ani věnce
ani torza lidských trupů

2 ***
osud
mezi vyklíněním z těla rodičky
a vsunutím do pažeráku hlíny
povolné rád vede
vzpírající se nerad vleče
v neustálém opakování
reinkarnace černých ptáků
znamení zloby popravišť

3 ***
kromě stop
zanechaných v pustinách paměti
kromě
rýh v pažbě kulometu
knih ukrývaných před
zhoubnou rukou času a kyslíku
jsi lásko třetím rozměrem
ve kterém se uskutečňuji

4 ***
rozléhám se v tobě jako ozvěna
hledající místa ke skonům
vlna náležící, pohodlná, nevzrušivá
na dlouhá staletí před námi
v neexistenci

5 ***
pokoušel jsem se ti zalíbit
obrázky z metafor jsou jako metalýza
s naleštěnou virtuální dušičkou
sledoval jsem svůj cíl
vetřít se do tvého koně z tróje
oděný v bájích zalykat se slastí
v poznání tvého světa zevnitř
ale vidím tam jenom sebe
mezi intuicemi a jinou přítěží
zdravá neprochlastaná játra
a spojení do mozkovny
a bolest je cit, nic více

6 ***
osud
tenhle nutkavý opakovatel mých činů
se naplnil
stal jsem se tím, čím jsem chtěl být
vůlí a vykonavatelem
na sobě samém
již nemám ruce ani duši k přežití
v této formě
čím blíže konci, tím zmatenější
čim moudřejší, tím bezradnější
v mrtvém neplodném tichu blaženosti
nehybně ztrnulý

7 ***
a osud
jenž nabízí tolik možností
zejména tu proexistenci
čeká na fatální znamení
jakékoliv
abych se mohl sunout vpřed
svépomocí
anebo spřízněnou živou lidskou duší
všichni musíme dozrát
jsme ještě nevhodní a nechce to bůh
snad zmaříme to lidství v sobě
jakoby zůstalo v nás v hrobě
snad jako kyborgové
pololidi s umělou inteligencí

8 ***
... a snad ty jsi mým osudem
vtělený do tebe změlním se a budu žít
bezohledně na požehnaný věk a slávu
na tvůj výzor a váhu
vmetu do tebe svůj prach
a budeš mojí urnou jako na márách
nokturno

9 ***
spolehnut jenom na sebe
na můj chtíč, jenž svítí
a do věčnosti nás vede
po bílém vichru v černém sněhu
vzklíčí nám touha po přežití
bezcenný lidský sentiment
co přeruší to božské hnití
(to není kompliment)
neohlížej se lásko vpřed
radši zastav dych
jsem v tobě sto mil námořních ..