KAŽDÉ RÁNO

5.12.2010
ZTRÁTA SERVERU
Lidé kvůli dluhům častěji přicházejí o bydlení
Vzali si půjčku, přestali splácet a jejich dluh se spolu se smluvními pokutami a dalšími náklady vyšplhal na téměř 260 tisíc. Teď je čeká nedobrovolná dražba jejich rodinného domu. Znalci odhadli cenu nemovitosti na 1,1 miliónu korun, dražebník stanovil vyvolávací cenu na polovinu hodnoty domu. /Novinky.cz dne 4. prosince 2010/.

Tento  příspěvek je o tom, že i slova mohou ztratit svůj domov – domovský server.

NAŠLA SA HYENA

ktorá server www.agjordan.cz ulúpila
stačí kliknúť a viete kto to je
dokonca si dala Copywright 2011


I am sorry to give out, that web pages by www.agjordan.cz - they are disable
for lack of funds author – words lose their home. Pleas, watch web :
www.bloguje.cz/blogy/agjordan – Thank You very much. Ludwig Jordan.

JORDAN | PERMON | PIAAPOE |  POETOR | TATRAN  | SONET | VESNA | WATANA | LYRIKECKE |

1
každé ráno si mniem oči
včerajšok je mŕtvy,
zajtrajšok nenastal
v jedinom dnes
sa chystám byť šťastný

héj magnólia
utíš tú bolesť
čo mi v srdci tepe
k žene
strháva v nočnom spaní
láske priúča milovaním

jednoho dňa si priznám,
že nedokončím ten múr
kvetu nevzíde blizna
túžbou nezborím svet

2
každé ráno si mniem oči
včerajšok umrel
zajtrajšku niet
v jedinom dnes
ukončím svet
                           
ó magnólia
ztíš nenávisť
čo mi v srdci tlčie
k činom
utrháva v nočnom spaní
nepoučená dejinami

nerád priznávam,
že nezdolám ten múr
žene nevzíde blizna
túžbou nezborím svet

som ako žravý hmyz 
keď nastane kríza kríz
deň opäť zhltne noc
a po nej príde NIČ
!

jORDAN

venované JUDr. Františku Hallovi in memoriam v Hodoníně

ROZBUŠIT SPÁNKY

Rozbušit spánky
(1. December 2004, 19:08)
ag studie - verset 

a navždy cítit každě ráno (21)
nedotkla se's kohoutků sprchy
ani umyvadla
nevěnovala's řádnou péči svému tělu
pohrdla's pročesáním hnědých vlasů
zastřižených chlapecky nakrátko
nevyčistila si's zuby a nenalíčila rty

ani do zrcadla jsi nepohlédla
tvoje nahota se podobá lístí
sesbíranému na podzim v lese
v jemném hodvábí kalhotek
prosvítá trojúhelník chmýří
vklouznutý do bílého overalu

v teplém a příjemném šimrání kožešiny
hrne se ti krev celou plochou pokožky
do hlavy do tváří a jediný kus oděvu
který ti dovede zakrýt adrenalin
se vytažením dlouhého zipu zacelí
tělo se stává štíhlým nástrojem mozku

v měkce vystlaném pouzdře
bez punčoch a ponožek
nazuté hnědé polovysoké boty
podšité stejnou kožešinou jako bunda
s límcem sepnutým pod ušlechtilou tváří
volně utažené řemínky rukavic

zvonící světlo slunce dopadá
na vstupní branku do zahrádky
ptáci před ní
se budou rozlétavat vzduchem
letící střely v třepotu křídel
hra světel odražené hladiny louže

Od trnů šípků 

noc ani den touhou nenasytíš (22)
středem mé mýtiny provádíš dychová cvičení
kroužením paží a výponem na špičkách
vzýváš tváří ke slunci o novou životní sílu
tep nám buší rychleji a krev proudí celým
kruhem, jako odměna od toho, jemuž jsi ho
nabídla, pyšná na sebe a toužíc právem

vidím tě lehce krvácející od trnů šípků
zbavenou oděvu a s rozedranou kůží
omámenou sítí husté květeny na mýtině
milované a milující slunečními paprsky
na stehnech, na bocích, pod ňadry
odhodlaná plnit mé veškeré požadavky

na hubeném břiše zahaleném do šumu
šlehajících květních lístků, snášejících se
jako žlutavý déšť na lůžk v odpočinku
kde s hlavou zavrácenou nazad s bedry
naddviženými nabízející se jako kořist
nabízíš své květy glycinie k oběti včel

z nedalekého keře vylétne zbrklá kosice
opouští hnízdo s vejci barvy azurové modři
jako já opouští lenost, když vzduch je svěží
odmítám jenom plnit se a vyprázdňovat
v hřejivých podmínkách prostoru kolem
v dřímotě losů, ke vzletu do vykotvení lodí

ve stavu vnímavosti, známém jenom zřídka
zdá se mi, že splývám s rozehřátým ovzduším
vystupuji z obrazu stvoření muže a ženy
stržen Samaritán k životu nesmírné síly
jehož důsledkem je spojení duší lidských párů
v souznění s manipulací vesmírní energie ..

Krájet chléb 

zralost je odvaha zaujmout nový prostor (23)
máš pocit, že se v tobě zrodil proud
a do těla vrátil rytmus kterému
skončilo dlouhé přezimování
dění se vrátilo k normálnímu průběhu
krev koluje v tepnách a žilách
v šatech mladého děvčete

přístupná šťastným i zlým náhodám
drahým i lhostejným
někdy osamocený kámen
opouštíš nerostnou říši
a chvatem přes rostlinnou
se vracíš do sféry vyšších bytostí

nezměníš se na medvědici
i ty chceš krájet chléb
dělit se o tabulku čokolády
loupat ovoce, mělnit chuť jídel
a dotýkat se mého těla jako mého
projíždět sporým osvětlením

za podivného vnitřního rozbřesku
vrátil se opožděný svět
do řeky pod fošnovým mostem
bledě zelené vody zrcadlí plochy
žlutých zdí, rudých střech a kmeny stromků
ke mžiku pomyšlení na smrt

ale proč myslet na ni
když život je tak štědrý a vášnivý
v každém bodě těla i pouzdra...

Tisíc čepelí 

můj svět je v plynném obalu země  (24)
štěstí je plynout s proudem
v pouštích projíždět směry směrů
cesty bez konce, zahýbající k oázám
v neutichajícím klidu mysle neznáš noc
bezmocně se brániš okouzlení
opájen hnutím pro jemné zběsilosti

a nevzpínala by se's ani teď
podél své cesty běžící do pasti perspektivy
jak jednotvárný je hmotný život
kterého já jsem moudrý bigot
jenž se za tvé hranice nedostal
do těla i vědomí však sedá pocit blaha

do dvěří neznámých, kde sídlí rovnováha
vesmír Dionýzský dnes vrhá tisíc čepelí
plynou do jediné rány, kterou se do mne
vrývá tvoje tvář úsměvem malinových rtů
než mě pohltíš nekonečnou rozpínavostí
v bezbřehém smutku tváře Infantil ..

Miluji tě, miluji tě 

jsem bez hranic a připraven (25)
zbláznil jsem se do Jenny ? ona zbláznila se
do mne, lítám, padám, odmítám s ní trpět
v jedném domě, já se vrátím, nebyl jsem,
už jistě budu mrtvý, rozevlátý hrozný sen
mne vsákl do tvé kutny, to ona byla, ona je a ona
bude se mnou, obejmi mne zavři mne a ke mně
pojď si slehnout..

v jediném soutoku zcelím pár potoků
propletu dva květy, Vesna je posvětí
pár perel roznítím, pohled ti spálím
zůstanou pomlkou, dvou rukou páry
tělem smím blouditi, místy kde ty jsi ty
ve skalních podloubích dotek rtům zasnoubím..

ach ..  to je ta chvíle, co příjde … jako teď
když odnáším tě do letadla v cínu
vesly šumí tvoje chladná  .. země kapucínů
nocím zítřků náleží jak mám tě hrozně rád
.. snad ..neptej se mě …  já v tobě jsem to dítě
a miluji tě, miluji tě  … navždy jsi můj hlad

Finito alegorie 

smrt není tělo, smrt je nebýt (26)
nemohla jsem se s tebou spojit, nejde to
ale vzkaz jsem četla
.. já si připadám jako ta bytost na tvém obrázku
s tím měsícem, moc mně zasáhla někde
strašně hluboko, objetí bez citu není ničím
...a sliby, které se neplní, vášeň co do rána

vychladne, něha jež nitro nezvlní, za niž se stydím
za dne...já jsem z té planety tvého obrazu
z té modré  .. a strašně bych chtěla domů, zpátky !
ale Caylen !, průhledem očních oblouků vidíš do mozku
probíhají v něm nikdy nepoznané procesy lásky
nemohou být fyziologické povahy, nejsou ani

metafyzické, prozíravě nebyli jsme vybaveni
možností poznat povahu těchto procesů
aby bylo vyloučené sebezničení, spojení
doprovází opojné zamilování, které rozmetá
stavbu tvých priorit a spoutá bolest, spřáhnutou
s nevýslovnými pocity štěstí z nadvlády nad životem

konec je nesnesitelnou bolestí a útrapami, kdy
máš právo na svůj protějšek, protože je částí tebe
a naopak, vlastnictví je nehmotné a životodárné
hviezdy tiež iste vedeli, že rozdielnosť nás rozdelí
ulítla čejka nesmělá, mé moře zbarvilo se do běla
na náhrobcích jsme seděli, do tváří pravdě hleděli

a touha se víc nevrátí, její loď na vlně se převrátí
k tebe som prišiel na nárte nôh mi visel ťažký
mosadzný zvon, mrazivý vietor, tatranská šibenica
čo vyštípe ti líca ..

Dveře k otevření 

láska nám dává sílu být (27)
je to smrt, anebo něčí rovnováha ?
jaký jas a klid pohrdnout osudem
nebo jej obrátit, dostat tě milá do područí
vzít jemně vzít v náručí, až jednou příjde den
kdy vytratí se čára dělící všední svět
z asfaltu jako šedá pára, den uchvátí tě naposled

za ním jen ostrý vítr, bouře, led; nekonečné
množství drobných smrtí; první a poslední
myšlenky, od okamžiku sání matčina prsu,
naposled  .. vůni jasmínu, anebo tuberóz
šedý nebo bílý kaviár, anebo květnová alóza
jelení kýta s hnědou omáčkou s brusinkami

naposled  .. napít vína Chateau-Chalon z hranaté
láhve, zugskou starou třešňovici z věžaté láhve
piemontské bílé lanýže a uslyšet Don Giovanniho
anebo druhé dějství Tristana
naposled ..  trubku Louise Armstronga a její
drsný hlas, anebo Ornett Coleman když koří sax

ach  .. ze všech těch konců už nejeden nastal
a nejednou už smrt zarazila dvěře k otevření..
http://www.totem.cz/enda.php?a=119685


Políček od větru
(27. November 2004, 1:32)
ag-studie-verset

 
jaká jsi před setkáním (1)
tvůj náhrdelník z onyxových korálků zdobí
zbarvení měnivé duhovky mých očí
nepodobáš se vůbec ženám, které ráno
smaží vejce na pánvi anebo oprašují nábytek
ani stařičkým směšně necudným fotografiím
dívek oděných jenom ve snubních prstenech

teprve s tebou jsem pocítil, že nic není dvakrát
že láska zvlášť je po každém setkání nová

a na těchto půvabnostech změn cítím
jsem živ a ty také s rozkoší vdechuješ vůně
chladivého lesního vzduchu pyšná jako já
na to, že unikáš bezduchému opakování všeho

nemusíš schovávat obličej do známé masky
dětí, jež by měly být ve škole a věšet se
na konce plastových tyčí basketových košů
všechno hravě vymažeš bez okolků jakobys
obdržela od větru lehký políček v polibku
z modré průrvy oblohy od rozzářeného slunce

mladé lístí se třpytí obrovským hejnem
zlatých rybek v této krásné zemi s mořem
kde zvědavě hledím na každou z tvých lodí
v níž se vzdaluješ na obzoru černá čárka
bytost měnící se v ženu sirénu a milenku...

Chvění    

moje úcta a odhodlání (2)
jehličí a lístí stromů se chvěje
aniž je cítit sebemenší pohyb obrany
v přirozeném oddechování živé přírody
tep člověka s pocitem úcty k bytí
bázně banální a pietistické pokory
ve stavu vytržení ze spatření tvé aury

jsem ochoten podlehnout tvým přednostem
jakékoli choutce anebo rozmaru těla
i když to není odcizení ani dobrá vůle
jenom oslabení schopností sebekontroly
pro tvoji nikoli virtuální ale hmotnou krásu
která vyvolává kořistnickou touhu lovce

citlivé osoby, malíře, básníka
jako velký křídlatý brouk s křídly
protínáš bzučivé nebe nade mnou
aniž bys mi věnovala více pozornosti
než oparu táhnoucímu majestátně
nad vrcholky stromů a hor

rozplývá se v paprscích slunce
vrací k jehličí vonících borovic
nad mojí rozmýšlivou hlavou
jako by mohl pohlazením čela
upokojit její rozbouřenou mysl

Pohledy času       

přivážím si tě do pevnosti (3)
hledím na obloukový most nad řekou
jehož tvar je inspirován pastí k lovení zvěře
temnou obavou z přeplouvání vodních toků
podsvětního proudu říše Hádesově
i posledního z potomků statných koní, vhodných
k přahání živých tvorů do pohřebních kobek

zvyklých na širé prostory pouště, nebo stepi
hřebec nucený jít krokem s chvěním stehen
ve chvílích měřících křehkost díla lidských rukou
předměstími, jež jsou obrazem růstu náměstí
také venkova, jenž se drolí jako omítka
nevratně zdolávaná rašící popínavou vegetací

a nám nezbývá, než se poddat tyranii dráhy
poloměr zakřivení nedovolí snížit rychlost
aby nám utkvěly v paměti lesy a pastviny vpravo
s několika staveními miznoucími za námi
na místech, kde je dovoleno parkovat
unaveným řidičům pro chvilky pod borovicemi

pro zbavení trápení, které působí prázdný žaludek
prázdný měchýř a tíha hlášení z dálnice času...

Do zámku   

vjíždíme do očekávání (4)
není žádné tajemství, že čevená znamená
nebezpečí a proto hasící přístroj mého vozu
a tvoje labutí bělost jsou v kontrastu s hnědými vlasy
když procházíme Melrose Ave na Fort Tryon Park
do klášterního muzea výtvarného umění The Cloisters
děti si tam hrály na trávě a jedno z nich v měkkém

červeném plášti tě pozdravilo zvednutou paží
na níž seděla ochočená vrána přivázaná za nohu
s přistřiženými křídly, zatímco na pravé straně
téměř u Lake Lanier již v Jižní karolině vidíme
kačery se zelenými krky jak si počínají hbitěji
než labutě, ale ne tak jako lysky .. vodní slípky

před příchodem raillway rty se dotýkám tvé brady
v přístavu u moře už rozeznávám plachetnice
naklánějící se po větru s vytaženým plachtovím
ve tvaru odlétajících ušlechtilých bílých racků
hledím do hypnózy bílé středové čáry dálnice
jako bych tušil, že nedaleko je Savannah, kde

lze na zámku dostat pokoj pečlivě uzamčený
pokoj útulný opuštěný, pln ozvěn sálavého topení
do dlouhých honosných chodeb a ty se ke mně
tiskneš celým tělem, jako by se's mi svěřovala
do ochrany jednomu z prvních, ale tebe otázka
zda se staneš mojí milenkou příliš neznepokojí..

Hodiny Savannah  

ještě jsi mohla říct (5)
přesnost v podružnostech je dobrá
jen jako rámec podstatných věci
z kterých zbyl v cestě jenom bílý pruh
čára v asfaltu znamenající úspěch
úniků před přítomnosti, minulostí i budoucnem
bez rozvádění vzpomínek do příběhu

do hodin nádražní věže v Savannah
vzduch vysychá a obloha se rozehřála
budovy ztrácejí na výšce vzdalováním
zvonicím tichnou zkomírající zvony
a znalost prostoru v němž se pohybuji
lze nahradit znalostí času, do něhož

je můj pohyb vepsán jako do změn tvého
chování rázem, tak slunečnice dovede
zčervenat nebo zmodrat jedinou kapkou
z násosky v laboratoři, ale přívětivost
vyprchává rychleji než příchuť bombónu
rozplynuvšího se v ústech, když se

octneš prostřed proudu od severu k jihu
od lesů k mořím a jako stéblo v řece
nesou mne myšlenky k lůžku té, která si přeje
být uchvácena, přestože nebyla by to pro ni
zábavná hra cestovat v převlečení za dívku
a se nechat mnou zmocnit protilehlým

způsobem pálení slunce vybarveného
šťávou z moreny, aby vyniklo..

The Pine Crest

je tu krásně .. řekla jsi (6)
každý strom je svým způsobem kněz
zatáčka které se říká vlásenková mě donutí
vyjet z hlavní silnice do Pine Crest k lesu
zdánlivě úžící se rovnoběžnou cestou
neustále vedoucí lesem k nízké chatě ..
když vůz zastaví, milá pokorně kloní hlavu

přiloží ji k pravé straně prsou svého ochránce
a zavře oči jako pták na kterého sedla dřímota
jedle budou kralovat nad dřevinami s chatrným
lístím, bělost ji znova oslní a ona se octne
uvnitř hranic sluchových a hmatových vjemů
které v ní budou splývat jako vůně pryskyřic

představuje si nějaký kostel nebo kapli
která zůstala velmi dlouho uzavřena, kde je
cítit vůni omšelého zvlhlého dřeva, smolnou
vůni a chuť podhoubí, vůz ji unesl rychlostí
letící vlašťovky do intimního prostředí pokoje
s fialovými křesly před krbem sálajícím teplo

v zlatém rámu obraz madony s dítětem na klínu
v kamenné zdi  bílá váza žlutých lesních květů
soupeřící souvislými myšlenkami o budoucnost
která zacinká kličem z recepce do její žádostivosti
do zimomřivé chtivosti ukojení nezkrotné touhy
souvislé řady borovic ronících živice.. 

Jediná realita 

v souladu s pocity a záměry (7)
když se člověku podaří odtrhnout oči
od postavy v níž zlověstnost soupeří
s nestoudností, osvobodí se od obrazu
sádrové sochy nahé žnečky, jejíž ňadra
přestože jsou vyleštěná, ze záhadných
příčin na sobě uchovávají stopy rtěnky

dvě jezírka s lekníny, znázorněné ve
dvou rytinách v novoklasicistním stylu
tvoří protějšek sochy na podstavci
z napodobeniny hnědého mramoru
a vnášejí sem podivný tón podlahy
vydrhnuté do běla jako v prádelně

možno užasnout nad tím, jak dobře
se snáší sešlost a zastaralost s čistotou
prováděnou za mez krajnosti
jedinou realitu moje tikající hodinky
čas, připomínající každodenní život
.. nenechávám si tento nástroj vnutit

chápu, že mi ubírá nového druhu štěstí
dříve nebo později budu si tě chtít ponechat
nadobro a ve tvém jednání a myšlení
nezbyde už vůbec nic, než ryzí poslušnost
s touhou vrátit se do míst, odkud je vidět řeku
a snění ukončit nebo spíš se rozplynout

v cárech zataženého nebe, jak je ho vidět
z oken, mohutný šedý proud s bílou pěnou
nad návrším, po kterém vede stezka filozofů
ke zříceninám mohutné tryonské baziliky
jakoby stavěné na základech Mithrova
chrámu s oblouky modliteb klášterního muzea

Jako socha      

než vstoupíš do prostoru tajemna (8)
nebe je uvnitř velkého vesmírního těla
podzimní červené jehličí vzrostlých borovic
lemuje naše cesty v sešlé zeleni lísek
s keři vonného bezu a listy růžových magnólií
ve stejně krutém kontrastu jako kutny mnichů
vedle pestrých krátkých sukének školaček

též hluboko vystřižené živůtky snímků dívek
evokují přítmí vedle břečtanů, borovic a jedlí
nehlučně se plazící k podezdívce našeho obydlí
k zábradlím a okapům pod břidlicovou střechu
na hranici noční stráně poseté balvany kamenů
nakladených šachovitě na posilu proti bouřím

když se kocháš pohledy na bouřlivé moře
a křečovitě držíš mých ramenou s bušícím
srdcem, jež proto necítí otřesy ani nemohou
měnit jeho rytmus a ty jako socha hledíš
do mých očí, okouzlena hnědou barvou ústřic
neodvracíš pohled, ani neklopíš víčka

v krátkém okamžiku oslepeni žárem polibků
zacítíme na tvářích pohlazení bílé kožešiny
jakoby pěšiny vydlážděné hladkou žulou
která vytváří křivolaké dráhy mezi trávou
mechem a altánkem pod březovými větvemi
v blízosti keřů okrášlených bílými kvítky..

Svoboda touhy 

jako vítr na ptačích křídlech (9)
před glycinií stál modrý stůl se sklenicemi
a karafami, jež zářily tisícerými odlesky
měděného popelníku stoupavým pramínek kouře
který mým včelám vůbec nevadil, protože
v protějším koutě bzučí a třepetají se
jako hrozny nesčetných drobných motýlků

ty jsi vetřelkyně a jistě se v duchu ptáš
co jsou to za touhy, vedoucí tě do zajetí
mých myšlenek, někam do čisté poustevny
v nepřístupné samotě, vždy s obavami
zda budeš ukojena a neznáš žádnou jinou
odpověď, než chuť odevzdat se, abych

zvedl k tobě oči a dlouho na tvou chvíli čekal
než použiješ své svobody v jednání
zatímco jistě jsi přijela jenom proto
abys jí byla  zbavena a čekala na ruce
pro vydechnutí lesní zvěře, zasažené
do srdce v úsilí zajistit si rovnováhu

bezživotní je stroj a záleží jenom na mně
zda čekání skončí, anebo se protáhne
k věčnosti anebo jen do smrti, rozepínám
řemínky, sponky a tkaničky i řasy přemlouvám
když tvé bílé rty na rudé maluji, jsem šťasten
vlažím je jazykem, slovy a něhou odpírání..

Svlékání kůže 

v největší hloubce jsme jenom sami dva (10)
vymýtím z tebe démonickou část
obsaženou v každé lidské bytosti
uchráním hostii tvé vnitřní podstaty
protože můj bůh si tě za sídlo vyvolil
rozhodnutím prozářit mysl jasným světlem
tvé vnitřní podstaty v podobě šíje a hřívy

zjev krásného těla, možná až příliš
chlapeckého, přes drobná hrotitá ňadra
a dlouhé, poněkud hubené nohy
od plochých boků a vydutých beder
hnědé husté chloupky postupující až
na záda a související s tvými kozími spády

jakoby's mým očím barvy tůně působila
slast a rozkoš takovým svlékáním kůže
sloužícím k rozpolcení těla a přistoupení
k výchozímu bodu, jímž svírám tvoje spánky
dlaněmi, jakoby bránil jsem  ti v pohybu
na který jsi sama vůbec nepomýšlela

přestože znám všechna tajemství obalu
svírajícího tvé touhy a nadnášejícího tvá vzepětí
možná je nebe uvnitř tvého dívčího těla
možná ty jsi můj vesmír, slastný se při mně bělá..
http://www.totem.cz/enda.php?a=119682


Zajíc a ohař
(27. November 2004, 1:31)
ag-studie-verset

chvíle odvahy vypnout se k vzepětí (11)
jemný zvuk kouzavého jazýčku v drážkách
zní v uších ještě dlouho poté, co podivně sílí
a jako přelud zmizí ve vytržení ze sna, jehož
naplnění jsi mohla přirozeně očekávat
v nejbližší chvíli po tom zmateném bloudění
až k samému prahu rozkoše, jako ve filmu

předivo prosté obraznosti se trhá v okamžicích
předvádění nejlepší části podívané, už to není
tak dlouho očekávané vzrušení  ve výponu, když
uniká před samým rozuzlením a nit se náhle
tentokráte přetrhává nenapravitelně, aniž
by bylo cokoliv zanedbané, hluk sílí

a nabývá zřetelněji kovového zabarvení
najednou nemá nic společného s  táhlým
chřestáním drobných kuliček, vytrhávaných
z důlků zipu působením jazýčku, mění se ve hřmot
řachot a dunění vichru hurikánu a vyvolává
představu železných plátů, okovaných kol  války

řetězů radlic a praskajících kýlů námořných lodí
zvuk se  nutkavě vlamuje do celé mé bytosti
protože přichází z rozlehlého prostoru Pacifiku
a odvádí od milování, které je cílem tíživého snění
v ohništi rudého slunce sledovaného ze stínu
kde si hraješ na zajíce pronásledovaného ohaři

necháš se občas přichytit, jenom na tvé přání
pro potěšení stát se kořistí a být jako lámána
v kříži, rdoušena, trhána na kusy a požírána
ve chvílích, kdy zlato ve tvých očí se zatřpytí silněji
pleť zčervená přílivem krve do vlásečnic 
i při zvedání
kdy se jako údajná oběť oprašuješ z písku

tvou tváři blysne výraz ironické vítězoslávy
dokonce i krutosti, pro které tě tak miluji..

Obětování 

proud strhující do nevědomí (12)
dotekem tvých prstů jsem pochopil
co znamená ono tajemné obětování své vůle
na protepleném místě měkkých přikrývek
netrpělivě přijímáš moje motivy oddanosti
ano, zřekla se's vlády nad svým tělem
v podivuhodném zalíbení pokoře

poddajnost snítky, které jsi jistě schopna
být živoucí a jemně ohebná v cizí moci
v oslnivě bílé místnosti atlasových potahů
rozeznělé ptačím zpěvem s jasnou zvučností
ohlašující den bez deště s možností proměny
podzimní oblohy vidím stejně nepravděpodobnou

jako zemětřesení na terase zalité sluncem
kde svítí jako maják stříbro čajové konvice
mezi pnoucími glyciniemi a psím vínem
táhnoucím se po bílé zdi proti zvědavým
pohledům, než vstaneš a bez okolků projdeš
do koupelny pod sprchu tak horkou

jak jen je možné snést z vděku nad darem
jenž jsi přijala a tím projevila souhlas
se svým osudem mocně se drhnoucí
třecím ručníkem v sítnici zrcadla zjevíš mi
obraz svého těla zčervenalého třením..

Barvy chladu 

radost bolestí vykoupená (13)
když ztichne ptačí křik
buď ve střehu
ranní hodinou silnic bez provozu
ve větvích vysokého stromu
pod ztěmnělou oblohou bez slunce
nemůžeš prorazit ani ty

posazena jako květ stromu
nabízíš tělo jako okvětí
paprskům, jež zdolají mlhu
a rozlehnou se jako ptačí melodie
v trylcích rozmanitosti zpěvu
padnou jako vodní kapky rosy

do snových obrazů roztřepené
a vdechované do prsou
se zlatým řetízkem a schvěním ňader
z nichž se mi pohnou ruce k bokům
připomínajíc tobě samotné
mnohá pohlazení pahorků a pahorkatin

nádherných oblastí slov řečených svévolně
zbavujících tě myšlenek na předměty
a soustřeďujících slast smyslů
v bledém  měsíčním světle
pronikajícím do tvého pokoje
v němž nás varují barvy chladu
před opuštěním tepla útočiště 

Zvěst skonů 

řezavé znamení osudu se zahnízdí (14)
jako lučišníkova střela byl jsem ti vržen vstříc
dovedla's zachytit a rozluštit můj nápis
hledíš jistě hmyzíma očima pavouků
když jsem se objevil a uzřel v zorném poli
vedle milování a líbezností, které bez nadsázky

umíš s dovedností učitelky tance
neboť předvádíš mi obojí v rychlosti
a neodbytném násilí určujícím dost přesně
duchovní oblast i hmotné prostředí v naší
společné historii vzestupného pořádku
ve kterém jako nutkavá melodie ozývá se

leitmotiv smutku s mátožící příchutí
posledních tónů klavíru v symfonii skonů
jako hranic plynů pohlcených  válcem pohybu
do minulosti zahnaného pohledu zpětného
zrcátka na zlověstnou rakev, předmět zmizelý
ze scény do jámy a pod pořádný kopec hlíny

myšlenka na úmrtí přesto zůstává, ale květné
obrazy ztrácí největší díl své dráždivé povahy
obrovská chobotnice přisátá chapadly ke skále
vedle níž svítíš hedvábným leskem svého mládí
v očích ti vidím odhodlání raději se zabít
než zanedbat svůj každodenní projev k milé

který je pro nás smyslem života, protože
každá minuta tvé blízkosti je mi cennější
než den, nebo týden všedního běhu dění..

Sýrová mísa 

štěstí je lehkost a touha zůstat navždy (15)
oválná sýrová mísa se zeleninou
kobližky kozího sýra s ovocem
koláč s borůvkami ve věnci
fialové dásně úst a konečků prstů
růžové svíčky, v přítmí šero baru
za řekou inkoustový měsíc v úplňku

vyprázdnila jsi sklenku indiánské pálenky
jako kdybys umlčela dýchání na tváři kůže
a zasmušila se, neměla více síly ani touhy
zazářit místo mne u krbu z narudlého dřeva
.. budu spát uvnitř broušeného granátu..řekla's
nebo spíš v jeskyňovitém nitru drahokamu

velkého nebroušeného surového rubínu
tvůj prstene byl osazen růžovým berylem
vybroušeným do hruškovitého tvaru
vrhal živější záblesky, než roznícené
kameny okolních výhní, sám růžový kámen
a drobný briliant do něj zasazený

dovedl mě k tobě přes naprostou tmu
závěsem prosákl průsvit měsíčního světla
odražený jasem atlasových přikrývek
snad jsi v tu chvíli myslela, že sníš svůj sen
než moje ruka slídící po horním prostěradle
dosledovala měkký obrys tvého těla a sjela

ze šíje na krk, zkoumajíc hravým pohybem
čelo, spánek a tvář, oči a ústy, chvění víček
dobrovolně předstírajících spánek..

Peřeje lásky 

stoupáš tak vysoko jak dovolí bůh (16)
vychutnáš bez nebezpečí rozkoš největších
rychlostí, hey sandro nemůžeš dostat lepší
předehry tvému odevzdání se tepáním o závod
pro snížení hladiny adrenalinu než posilníš hlas
skleničkou ostrého punče, který tě omámí vůní
a vysaje z hloubi tvé paměti jakoukoli vzpomínku

aktuální a pěstovanou, jako rostlinku která má
vykvést a vydat plod, větvit se, proto láskyplně
bdíš nad jejím růstem, podpíráš ji ze všech stran
klene se v loubí pro místečko oddělené od světa
vůně calvados houstne a odvádí do pozadí
pocit nebezpečí, když čteš de commercio animae

et corporis a kůže vazby je ta z nejhladších, jen
slabý růžový odlesk vypracované telecí bandáže
jakoby přicházel z velké dálky a neustále dráždil
v rytině na zdi, představující mladičkou svatou Lucii
vydanou konzulem Pascalem napospas prostituci
a napadlo tě, že všechno pozoruhodné ve tvém životě

se projevilo přechodným pocitem, jak lidský život
je vskutku jen řada prahů a pádů v proudu řeky
úseky klidné kalné vody znuděné lhostejnosti
ale i smaragdově jiskřícími peřejemi lásky..

V temnotě pokoje 

až na dno se schoulit (17)
využil jsem přestávky jako námořník
vyjasnění oblohy po náporu vichřice
a vystavil tvé tělo i vědomí násilí
jako je jinak vystavuješ slunci a čisté vodě
napospas bolestem, které prohlodávají
ticho a podivuhodným způsobem

se mění v hřejivý pocit blaha, zaplavující
celý zbytek bytosti, jako neodmyslitelná
reálná skutečnost, jíž se odevzdáváš
v snové představě dosažení nirvány..
až jsem pocítil tvůj plamen a žhnoucí radost
v oboustranném splynutí útočné žádostivosti

tmou se mihl plamen a já ztrnul závratí
jež nás podmanila neznámou žuřivou lačností
podtržením země a všeho co s tím souvisí
v překvapivém vzduchoprázdnu a bezmoci
jakoby to byl ópiový dým nebo kouř marihuany
.. moje vědomí se propadlo a závrať

přišla ještě dříve, než jsem tě stáhl pod sebe
sněhové vločky vzplanuly oslnivým světlem
jako kapky páry mě jímaly svou vroucností
vírou ve vlnách, které mě potápěly pokaždé
o něco hlouběji pod nádhernou horu tak lehkou
přes to, že se tyčila až ke stropu v temnotě pokoje

byla to nesmírná bělost a já tě cítil v proměně
pod mýma rukama, doznívajíc jako hlahol
zvonů ze vzdáleného cimbuří chrámu naděje
s mateřskou vděčností vklíněná do mne
zníš v podloubí společného hlubokého spánku..

Vůně snů 

všechny sny jsou tvoje vůně (18)
než pocítíš náhlé pálení v hrdle
opona kleká jako v divadle
o propojení těla alkoholem
bordovým závěsem rozevřeným jenom
aby do pokoje vklouzlo zrádné světlo
ničitel nejdelších snů které jen vůně živí

rozpínáš paměť úměrně vdechování
z prázdné skleničky, tou se už neposilníš
odhodláním schovat se do malého pohárku
ochránit tím vědomí před hlukem myšlenek
který neustále ruší, jako neznámý příliv slov
do usilovného vzpomínání na budoucnost

snad se ti podaří odpoutat do beztíže
od prosté kavárny, od spánků na dlaních
vrátit se do těla v neznámém pokoji
uvedeném v nepořádek zmítanými těly
bílé podušky zejí nádhernou nahotou
vzdávají se moci pozdní noci, ležící

prostřed lůžka spojení dívčích nohou
pokrytých něžnostmi, před tvrdým průnikem
uzavřeným nad tvojim tělem ve slabém přísvitu
pronikajícím z venkovního stromořadí
pak vědomí zpět vrací myšlenku a neporadí
zda je slušné v nahotě mluvit nahlas

to rozházené lůžko tvojí vládu zcizí
výmluvný průvodce milování v krizi
hned všechno sklidí a zmizet stačí
jako noční prach planetky ve vysavači..

Úmrtní avízo 

vteřiny náš osud hraničí (19)
myslím na zelené nazlátlé hlubiny lesů
pohlcující milence v druhém dějství tristana
svatební pokoj v němž se rýsuje rov lásky
maskáče vojáků zvláštních jednotek
připodobnělé lístí, kůra stromů a pohyby
stotožnění s rostlinnou říší v dříku kmenů

jako předsunutý posel vonících borovic
nelítostných k nepříteli i lokajským k autoritám
vstoupíš do zámku tělesných rozkoší
a nebýt toho, že nesvítí slunce, nebyl by
mezi danou chvílí a vzpomínkou, pojící se
k osamělému zámku žádný rozdíl, avšak rozdíl je

ve smutku denního světla, stékajícího
z mračné oblohy do lánů polí, jež kdysi
zářili jako zelené tabule ve svitu nebeských lustrů
dálky se rozplývaly v jemné mlze, možná
to byly jenom páry stoupajících jezerních ploch
připomínající posmrtná oznámení osudů

zhmotníš-li je do trojrozměrnosti v prudkém
kontrastu bílé a černé a toto zvláštní uspořádání
fascinuje, jako tvář za brýlemi s vypouklými skly
jako hmyzí oči plutonské kobyly farizejů
je moje mysl zcela ovládaná komplexem
zasouvání dvojiček obchodního centra WTC

do hloubi země, v explozi prachu a ohňů kerosenu
blízké nepřístupnému moři vody, co je nezachrání
budoucnost za námi a čeká nás jenom minulost
pohled na čas zastavil žaluzie digitálu 8:46 AM a 9:03 AM..

Mýtina blaženosti 

nikdy se nevrátí pohádka mládí (20)
procházím řídkým mlázím, několikrát
se vyhnu kmenům a hustým keřům
než objevím rozlehlý volný prostor
panenskou mýtinu blaženosti
pár kroků od bílé břízy, malý ostrov
z vyprávění starých mořeplavců

dopadá rudé ostří paprsků slunce
zešikma z průrvy rozestoupených
mraků, jeho korona je nízko a stébla trávy
drobné lístky a květy snad ožívající
náhlým přílivem světla, jehož pozadí
je zamořené jemným popraškem pylů

zelenobílé kokoříky rozkmitané vánkem
praporů Prorokových, rozvinutých nad
hordami osmanských táhnoucích do boje
rostlinné zvonky jim zvoní a nedávají
zapomenout na ona tajemné znamení
na oddenku, jíž by se povedlo vynést

jediným řezem nože je denní světlo
od chvíle co jsem uvolil obejít se
bez nových nebývalých věcí a posouvám
vzpomínky rychle jako kulisy na jeviště
hmotou paměti je zároveň krystalizuji
pokud moje mýtina nepřestává existovat

couvá tiše kamsi do pozadí za tebe
na niž právě soustřeďuji svoji pozornost..
http://www.totem.cz/enda.php?a=119684


Podzimní rašení
(6. November 2004, 10:35)
 dlouho po tobě toužím, a ty nepřicházíš..

I.
kaukazský křídový kruhu
je to pár dnů toužících zapsat
jak mám tě rád
a vysvětlit, doladit, posadit
modrého psa do popruhů
před plátnem mých barev různých druhů
v obřadné historii
než dohvízdne to metro zvuků
líčení sebe, matrix nebe
vytřený biftek z hovězího krku
myšlenky vhroužení do meditace v sedě
nezamlžuji svatozáří
ani fluidem, ani poutí do souzvuků
jen hledám poezii k tváři

II.
ona nenosí prostor mužů
vysoká, hrdá, ženská, mateřská
má mě ráda
vabank s ní můžu hrát
o uštknutí hada
divenka 18-ti letá mladá, snivá, lady roztomilá
volná jak duše z tíhy žen
tulí mě k sobě touhou nesexuální a smile
stíná mou hlavu lícem na kolena
sladkým byl v Antúrii ctitel
teď jenom těla prázdný pytel
a je si jistá
že nejsem terorista
ale přítel

III.
kdo ví, co to je touha ..stínat růže
nic nevytýkám, bylo to prima
představit kus výstavní kůže
v koloseu říma
jak krásného máte syna
recepcí klišé k uvítání
na tebe divko nesmál jsem se ani
je přirozeně různá špína
dětství můj vesmír skrývá
černá noc viny je stále sladká
v houští nemáš zdání
doléváš vodu pro kuřátka
oddaná jako květ když trním raní
hledět a nevidět, jen cítit dlaní

IV.
virtuál ?
stará bába, možná plátek sýra
od rumu láhev plna výkřiků a skal
na moři sprostá smůla, lodní díra
zoufalý hledač něčí identity
vydraný hadr, kterým smývá palubu
mentálni retard zbitý, spitý
svět se mu chechtá..dej mu na hubu !
krok co krok noha pryč a slova jako miny
můžeš je klidně spouštět do latríny
snad ráno postaví tě na nohy
nasaď si norsko-finské parohy
pochop to farizejství pantomímy
a opakuj ! opakuj mi polohy...

V.
opět hra s vědmou končí
závory padnou na kolena
čas neuprosíš, jenom náhončí
dnes vyřkne bez významu jména
sevře svou oběť v náručí
polibkem posledním
ti smutné gesto propůjčí
v romanci obscénní
proč nemáš ani občanství
a slovák ? .. ječí kantiléna
pamatuješ na poddanství
v tryonu trůníš jako chvála jména
v tatrách už smrky obrostly
jsi jenom sám .. a zrádná žena

VI.
k majáku dám se v běhu v trysku
hloubím své stopy v žlutém písku
pěna vln do kolen mi stříká
do očí malíře a loupežníka
slova zní uhrančivě, sladká, sporá
omámí touhou, jako metafora
všeptají do duše která nic netuší
že srdce na dlaních tepe mi do uší
že bloudí nocí jako večernice
terpenteen barev prskám do ulice
na skrytou v smyslech jedovnice ?
nech toho slečinko, neboť tebou hořím
tvé biřmovní svíce
dvě křehké amfory

VII.
milá moje, jsi squělá
dívenka se sestrou, co mládí v tobě dělá
dnes jsem o tobě pochyboval, právě dnes
že víno dozrálé jsi, kvalita česká, dřevopres
z mého mlýna oleje a básní
obě vás vidím, svěží krásní
lidé plni vůně
ne jako já, slaďouš, který láskou stůně
jehož šálek čaje z číny
vyléčí ze snů jen pohlavek a skíni
holé to lebky fronťáků
dřevěním v kupé, kostra z Bonneville
sedám do chvil
a do vlaků.


Jediná galaxie
(3. November 2004, 15:20)

prohlédněte
zatím žije
z modrých
jediná galaxie
hlas matčin
v sobě nosí
od početí
je člověk bosý
a letím, letíš, letí ..

Zátoka snů
(31. October 2004, 19:34)

snad jsem ji našel,
měním dýchání
zátoku snů
privátní pláž
luxusní úlomek ráje
sluncem smahnou záda
tvé tělo mé mysli
vodou srdce rozleželo
perlový hlas guru
obnažil lasturu
chvílí od níž
touhu voní
zvony 

Ludwig©Jordan

ZDI TOUH

Zdi touh
(6. February 2005, 21:45)

naše svoboda sestává
z pokory v přijetí všech ohraničení,
protože neznáme nic, co je bez hranic.
Naše závislost je důvodem
ke zdolávání zdí touhy.
zdi touh se táhnou do závratných výšek
jsou z masívů zdánlivě nepřekonatelné
pohlcované střídáním světla a tmy
jako dvě liány linoucí se v šeru
z neoblomných úporných myšlenek

dvojice schodišť vedoucích zcela jasně k výši
se plazí po lícové ploše sloupů
jež vychází zdola, z nicoty, ze dna propasti
a z půdorysně členitých výklenků
dopráskaných povrchů ostrých hran
vzdálených od sebe více metrů, než je potřeba
ke vzájemnému doteku anebo seskoku
zachránit se v nouzi

pravou stranou zdi touh vede přimočaré
schodiště lásky
vetknuté pevně do masy obou zdí
jehož stupnice jsou vysoké téměř k nevyšplhání
a strmě zejí do propasti, což je nervní
protože drží přesně jednadvacet stupňů
tolik let měla Li než se vedrala do mého nitra
než jsem ji poznal jako sochu
znázorňující klingonskou ovečku
a zábradlí na leve straně strašně chybí ..

podnikl jsem s ní ten výstup na zeď touhy
i když stála mimo jakoukoliv zkušenost
její oči ztichly do slabých gest
v nichž zůstávám trvale uzavřen
nemohu se jich dotýkat
ačkoli vězí příliš blízko centru slov ..
však její sebemenší pohled
mne tak snadno neotevře
i já uzavřen jako pěst
čekám na ni, na bílou jar
abych ji uvítal, uviděl otevírat se
tajemným pohybem květin
nadzvednutím lístečku první růže

snad si přeje nechat mě uzavřeného
můj život náhle skončí
srdce květiny zbělá jako sníh
sestoupí z výšky a srovná černé brázdy v půdě
aby nic z toho, co jsem si nepovšiml
neblížilo její intenzivní křehkosti
aby hnědá struktura
nabyla barvu země
do níž vsáknu přiložen k úmrtí
a zůstala uzavřena navždy prázdným dechem

v té chvíli ji pochopím a porozumím
ten hluboký hlas jejích očí ve mně
hlubší než všechny růže, než déšť
omývající slzy na levém schodišti nenávisti
jakoby vzdálenějším, klikatícím se do ramenou
při členitější straně zdi touh
straně se znásobeným počtem nadstupnic
snad třiceti na každém ze čtyř dlouhých ramen
zkroušených v lomu hrany sloupů
pěti úzkými, krátkými odpočivadly ..
ačkoli stupnice jsou nižší a schůdné i pro starší
setrvávají vetknuté do masívu ke zdi levou stranou
a strmou pravou častí schodiště
nechráněnou před pádem do propasti
bez náznaku zábradlí
září v přítmí transparentním leskem ..


Sto mil námořních
(28. December 2004, 23:45)
 
1 ***
co udělat můžu a chci
co udělat vím
a musím z vůle osudu
předznamenán pokračováním existence
v prostoru se zákazem vstupu
to nejsou malovaná slůvka
mimozemské provenience
to nejsou ani věnce
ani torza lidských trupů

2 ***
osud
mezi vyklíněním z těla rodičky
a vsunutím do pažeráku hlíny
povolné rád vede
vzpírající se nerad vleče
v neustálém opakování
reinkarnace černých ptáků
znamení zloby popravišť

3 ***
kromě stop
zanechaných v pustinách paměti
kromě
rýh v pažbě kulometu
knih ukrývaných před
zhoubnou rukou času a kyslíku
jsi lásko třetím rozměrem
ve kterém se uskutečňuji

4 ***
rozléhám se v tobě jako ozvěna
hledající místa ke skonům
vlna náležící, pohodlná, nevzrušivá
na dlouhá staletí před námi
v neexistenci

5 ***
pokoušel jsem se ti zalíbit
obrázky z metafor jsou jako metalýza
s naleštěnou virtuální dušičkou
sledoval jsem svůj cíl
vetřít se do tvého koně z tróje
oděný v bájích zalykat se slastí
v poznání tvého světa zevnitř
ale vidím tam jenom sebe
mezi intuicemi a jinou přítěží
zdravá neprochlastaná játra
a spojení do mozkovny
a bolest je cit, nic více

6 ***
osud
tenhle nutkavý opakovatel mých činů
se naplnil
stal jsem se tím, čím jsem chtěl být
vůlí a vykonavatelem
na sobě samém
již nemám ruce ani duši k přežití
v této formě
čím blíže konci, tím zmatenější
čim moudřejší, tím bezradnější
v mrtvém neplodném tichu blaženosti
nehybně ztrnulý

7 ***
a osud
jenž nabízí tolik možností
zejména tu proexistenci
čeká na fatální znamení
jakékoliv
abych se mohl sunout vpřed
svépomocí
anebo spřízněnou živou lidskou duší
všichni musíme dozrát
jsme ještě nevhodní a nechce to bůh
snad zmaříme to lidství v sobě
jakoby zůstalo v nás v hrobě
snad jako kyborgové
pololidi s umělou inteligencí

8 ***
... a snad ty jsi mým osudem
vtělený do tebe změlním se a budu žít
bezohledně na požehnaný věk a slávu
na tvůj výzor a váhu
vmetu do tebe svůj prach
a budeš mojí urnou jako na márách
nokturno

9 ***
spolehnut jenom na sebe
na můj chtíč, jenž svítí
a do věčnosti nás vede
po bílém vichru v černém sněhu
vzklíčí nám touha po přežití
bezcenný lidský sentiment
co přeruší to božské hnití
(to není kompliment)
neohlížej se lásko vpřed
radši zastav dych
jsem v tobě sto mil námořních..


Enigma
(26. December 2004, 1:00)

takové
počáteční ohmatávání nových prostor
jsem kámen ze strany odporu
usmívám se enigmaticky
se zkříženými nohami
jež posunují moji klarinetisté
sluneční odlesky mého ramene
i měsíc, můj bratanec

měla bys
pozvednout tažení stromů
s jejich rakovinnými zsinalostmi
v křovinatých polypech
v těch málo sítích
krytých viditelností

zářila's jako zrcadlo
v nabroušené plošce
mezi hodvábními závoji
černého příslušenství
přes které vdychuji tvoje ústa
šelestem zřetězených duh
zdobených pohledem tvých očí

moje nepřítomnost se otáčí
ve tvé pochvě
nemůžu obsloužit tvé řasy
jako páv uvolním jedno péro
nemůžu obsloužit tvé rty
slovy pro naši budoucnost

roztříštěná jako krystálový lustr
letíš vstříc Anturii ledovým vzduchem
jehož krystaly dopadají
vedle malého klenotníka
střežícího tvé srdce
stejně mrtvého
jako díra v plášti
jako výkřik v koupeli.. 

Ludwig©Jordan

OTEVÍRÁŠ SE V MOLL

Otevíráš se v moll
(29. July 2005, 19:20)

máš ji rád ? cítiš ten rozdíl, že to není jenom přátelství, ale štěstí být s ní bez ohledu kdo z vás je dominantní ? proč právě ona tě dokáže otevřít, projít do nitra tvé osobnosti a zaujmout.. život není věštba, ale osud má v sobě mýtická pravidla. všechno lze racionálně vysvětlit, kromě toho, ... co nelze. hledáme lidskou sounáležitost, která nás posílí pro těžké chvíle života ve dvou, ve třech, ve čtyřech - v plné rodině, ale hledáme linky svého osudu, který je někde opravdu zapsán a naplňuje nás...

zaslechl jsem
úžasný elektronický
praskot tvých vlasů
obnažil prostor času
a přistoupil
k zahradě Vesny

otevřela se v moll
pavoučí vlákno
plodný stvol pšenice
svítáním rozkvete
nádherou očí hříběte
doznáním
že naše já nám poroučí
odpouštět
smyslům prozradit
bolestné prohry do očí
pokorně
v úctě být a žít ..
http://www.totem.cz/enda.php?a=122128


Jsou zahradníci
(28. July 2005, 21:53)

zatím dýchám jako rybka.. kyslík a živiny přijímám z maminky, jako svaté přijímání.. ale příjde můj čas a opustím tento nádherný přístav života.. naučím se pláči, abych se mohl nadechnout, abych mohl mluvit a jíst.. abych mohl přijímat lásku.. bez které to není život..

jsou zahradníci
ani neví
že vysázeli lásky květ
nemají zdání
nepotřebují nový svět
jenž prudce vyraší
a zpět jej loži nelze dát
plod v tobě zralý
bude slastně spát
však půda
která žít mu dává
chce polít vláhou
zavlažit
a polibků se nedostává
bez lásky k tobě
nelze být
naslouchá hlasům hlávka plavá
můžeš ji
slovem pohladit
http://www.totem.cz/enda.php?a=116339


Zlatý šíp
(27. July 2005, 22:58)

Pochopil jsem tě. Je to možné vůbec pochopit ? Ano, je. Jenom si musím provést rektifikaci vidění - nejsem jenom JÁ !
Jsi i ty a máš své touhy. Toužíš být krásná. Pro mne tak bezvýznamná věc - prostě příroda buď dá, anebo odebéře. Pak nemáš a schmitecz ! Jenomže pro tebe věc velice významná ! Čest pohlaví - takřečeno - svět se na špičce krásy pootočí, když si zamaneš ! Ty obřady kolem řas. Pro mne řasy, anebo sinice - prostě bionepřítel. Pro tebe řasenka a kvalita a přilnavost a nedráždí a oči jsou JINÉ, když máš řasy takové a takové. Já si klidně nechám své řasy odpálit autogénem, ať ty tvoje vyniknou, ale to je o něčem jiném. Řasy - je pojem a šahají hluboce do tvé hrdosti. A proč ne ? A to je vono - pochopil jsem tě ! Nakoupím řasenky a řasy a vlasy na lepší časy ! Ano, jsi jiná a bůh to chtěl. Když on, tak i já. Bože, jak tě milenko moje - miluji !


zlatý šíp
celý šik
podpírá ti mihalnici
protože
neví nik
že jsi moje kráska spící

já slepec
dobře vím
proč miluješ mě velmi
udělám
kompromis
a daruji ti můj prach střelní

prodám ti jej za pětník
k tomu luk
a pevnou mušku
rozměníš-li dvacetník
ušetříš
na bílou stužku..


Blanket
(26. July 2005, 19:14)

a budu ti psát, otevírat molekuly,
aby v dálce neusnuly, mám chemii rád...

blanket
vyzvání na banket
zapsat všechno namalovat
navonět a danke

rein se čistá z Atén vracíš
lákáš jako příboj skvoucí
a já pastýř s bílou ovcí
nabízím jen světlo z očí

vem pero a piš
připravena výš
v květinové penetraci
bílé ovce ostych ztrácí

azur v kosmu křížem krážem
z plástů staví v písku pláže
plazy z vlaků jako šneci
s tebou maki vedou řeči


Med včelích klátů
(25. July 2005, 21:15)

povím ti povím, pohádku z novin
paměť se mi motá, do života ..

vyprávěl jsem ti
o vůni medu z včelích klátů
v zahradě pod oknem
postele s bílýmí peřinami
tlustými  jak břicho tvarohu
kde visí obrázek ježíše
já cítil své klukovství
-
seno vonělo
bluzka hrotila se ti na prsou
toužil jsem tělem bez pomyšlení
co může být a není
potok šuměl
pod ocelovou kolejnicí
zábradlí vyšší
nežli já
-
najednou
slyším tóny tvého hlasu
varhany na mši svaté
v kostele ve sboru
hledíš na mne
pohledem jehly gramofónu
upsala's moji duši
copak to nevidíš
žádná jiná
se už nepíše
do zaplněné stopy ?
http://www.totem.cz/enda.php?a=129862

Juca
(24. July 2005, 9:43)

bouřlivé rovnováhy, ta lehkost prostoupena celým tělem, charisma v tobě a lehký výsměch intelektu, vem si mne pohledem a vejdi do mé lebky na věčnost. vzala sis mne celého, již nezbyl ani kousek těla z tamté doby, již není do ní návratů ať vodopádem padá do ní moře slz, není dost pláče ani reality, jenom tvrz..a já..i ty.

jazyky ohně tančí přítmím ve zdi
prasklými pláty kachel
prostoupí dům
vůní je mléčná polívka s cukrem

a tvůj poodhalený úsměv
nezapomenu Jucy
tvé jméno tvé jméno
sečítá údery mých hodin

vidím tě štíhlou v kostkovaném saku
již odcházíš můj čas
a dětství šmahem skončí

svítí jen prasklinka očí
a mávající ruka ve vlaku
s kterou se loučím


Vyznání Múze
(23. July 2005, 19:16)

ode dneška již neplánuji. žádná předsevzetí, kompozice, celky a sbírky. nemůžu být multimediální, jakoby v hudbě bylo nejvíce univerzálnosti, anebo v našem vnímání. prostě ta hudba musí vplavat do formy, ale zatím o tom nevím nic. jasně ! mám přece své Múzy, snad ty něco napadne ! a tak jedné z nich kapku zalichotíme, snad se do mne vloudí nějaký schopný nápad, jak tu němotu překlenout.

1
snad jednou povím
zahradníkovi
jak myšlenky letí
nabídnu luční květy
za posly svého srdce
a obejmu tvé ruce

2
pak …miluji tě !... povím
snad umím to říct slovy
když neumím
tvé srdce ať mi sdělí
o nouzi pravdu . kdo ví
proč bydlíš v básnikovi

3
vyzváníš vyznáním léta
z touhy
napjatá kůže se tmaví
tíhou světa
ve slaném moři

4
připomenut jsem k úctě
květům v klopě
klíčícím v radosti
z otevírání tobě
a odpouštění sobě

5
myslím
že jsi mi velmi příjemná
představuji si tě
jako dítě
spící svou spravedlivou tvář
ve snách duše
na rtech potají
malinovou vůní šeptajíc
jména princů


Vrátím se k tobě
(22. July 2005, 6:52)

kráčím-li lesem sám, slyším svůj hlas, jako jeden z mnoha, daných přírodou. V profilu uřízlého kmene vidím léta, jak plynou vrstevnice dřevní hmoty - můžu si číst z rány děj dychtivého růstu. Proč ty jsi neproniknutelná ! Odkrývám poznatelné pod nánosem bezvýznamných slov, která mi dělají společníka, aniž bys o tom věděla. Neprojevím žádné pohnutí citů, protože se bojím bolesti, kterou by ti mohly způsobit. Vím, že jsi hlubší bytost a mně nezbývá, než neustále se vracet k tobě a zkoumat, co znamenáš.

k tobě se vrátím
najít to nejdražší
darované v objetí

tam není jeden u kormidla
ptáci tam mají obě křídla
než vyletí

s tebou se
lesklým jednokřídlem pyšním
staccatem černých klapek z višní

v objetí
dostávám jenom to
co dávám

tak pane vrchní platím
a napište mi blok
přestupků z nočních tratí
i jaký to byl rok

písmenky si jej zlatím
za každý bílý vlas
který ti nenavrátím
jen pozastavím čas ..
http://www.totem.cz/enda.php?a=120311


Intimnosti
(21. July 2005, 21:45)

prostý je hrnčíř, zedník, oráč
a mají šance být šťastni jako tráva na louce.
já jsem zdá se příliš složitý a ani nevím,
k čemu to je dobré,
když je tak jednoduché tě objímat...


1
jen jeden
zpěv na větvi
poslední úsměv
u mého okna
ty jako květ
a jenom já
tvé líbání setmím

2
snad byla
na počátku prozřetelnost
a jiné světy měly stejné šance

jejich evoluce
snad měly vyšší úroveň
jiné galaxie a planety
kde život byl
je a bude

můj vývoj řídí
základna genů
souhrn náhod
a využití příležitostí
živé přírody

3
mrtvý jsem neporazitelný
odstraněn
z reality ječících rodičů

a ječícich dětí
zmrzačen v tichém chodu času
hřeby po křižování figuríny

pocítím tátovu lásku
skrze mučení věkem ?
batole v celtovině a násilí
mešné víno a hořkost čokolády
pražená kukuřice
strom hrůzy
transfokátor k bídě !

4
jsem vrtošivý vítr
vzdálená hudba
repete potlesku
tvář rozervaná od skal
a uzdravená orchideí
vyhýbám se
nespočetným větvím
v údolí větrů
znějícím chvalozpěvy hmyzu

5
své rány pokryvám mechem
s vůní mincovního rosolu
na mém rameni
shromážděn v minulé noci
pod prachem pohlednice
kloužu jak albatros
a opouštím
dům starého kamaráda
do mrholení hřbitova
stejného jména

pod těžkým mrakem
jsem odrazem v louži
z neonu blesk
smýkám se ovzduším
jako voda v ohřívači
rosím světlo
lněným vláknem

6
uháčkuji ti další den
usadím na barovou židli
z umyvadla nemytého nádobí

signál v noci řve : sestup z koně
pohlédni na doživotní pláč
na stopy do kamene
a dům z rozhovorů

sedí u tebe hrnčíř
vytočí jedinou mokrou mísu
a jedny vlasy

7
prsty mračem 
pokrývám hospody

vůní netopýra
uhranu hlavice nad ohništěm

pak mluvím se zdí
přerušovaný pouze dlouhým
otvíráním dvěří

8
myší cestou
nadzvedávám listy
a zvrásněné ovoce
sekám hlava nehlava

zatímco jsme leželi
zasáhl mě prst
natažený od světla měsíce
od cívky ohně
do linie hlavy

v něžném polibku
po žhavém vláknu
si vešla do mne


Psaní z L.A.
(7. May 2005, 10:13)

teď nevím, zda města prostupují námi, anebo my procházíme městy. abychom se nalezli navzájem i sebe. když tě potkám, jsem si zcela jist, že jsme čtyři : dvě různá těla a dvě bytosti v nich, ale možná v nás vězí ještě ty dívky ze Sakaty, z Brisbane, z Prahy i z Tryonu. a když sedíme oko v oku, jak divně zní : nalijme si čistého vína. sakra, kdo to tady řídí ! to by mne opravdu zajímalo.

kdo jsi ?
můžeš se ptát kamene
stejně nic
jsi obdivuhodná

ty nebo já ?
stotožnit tebe, sebe
s někým, kdo je v tobě
a přitom jiný ?

když stotožnit
tak ty dva jiné !
znají se od početí

i já se od nich učím
na kraji lesa smrčin
tiše tě obejmout..

zdá se
že nic není hrou
čas dohlíží
jak zanikají touhy

a cesty se klikatí
jako ty
bez pravidel
možnosti k nadechnutí

mrákoty k rozbíjení smyslů
pro spravedlnost
cit a lásku

pro rovnost
pokoj co ti chybí
jako kyslík

I.
bez boje
nepohladíš ani tvář
neprolomíš tuhost buněk
v natažené ruce
v dlani
kde sídlí něha
zahánějící samotu
sklání se nad tebou

úzkost s přivřenýma očima
v představě
kam vedou touhy
do slastných slabostí
do podmanění těla
bez boje


II. - III.
zasévám vítr
jako on zvedám se nad tebou
k jinému pohledu
v obřadných deštích
jaký's duch zpropadený
mi láme plícní sklípky
když se kořím tvým vlasům
čas od času

v pohybu hledám spočinutí
mezi tvé břehy rozepnutý
za vidinou štěstí
jak každý jsme jiný
v jednotě protikladů
naše já sténá na rozcestí

IV. - V.
neoplývej milostí
ten dar je krutý
slabost nepřebolí
ani nepřeváží tíhu slov
a dej mu jíst
svýmu tělu
ať snáší svůj úděl až do konce
vždyť umíš

najít kompromis
připustit prsty na dvorce
rozohnit vášně
zacelit rány
vymazat pásku
z fran-force

VI.
medituji
tíží mne tělo bez hnutí
a šílím
přilehnutý
nemůžu se hnout
na tebe dosáhnout
nepřeklenu tu vzdálenost
několika kroků

mezi lidmi a věcí
nervní cuk
sakra kdo to tady řídí
jak můžu odpovídat
nikdo se tě neptá proč
sex.. konec !
http://www.totem.cz/enda.php?a=115296


Šmejdy šmejdů
(1. May 2005, 16:11)

jednou to příjde na každého..napsat co si myslí o životě..o lásce ke klišé, jako k zahradním trpajzlíkům..o dráždění těch zaslepených formou A zaslepenými formou B. To je důkaz, že můj život je ten můj a žádný jiný, můj osud, mé nesnáze v hledání obsahů a mé trápení podobnými nesmysly jenom proto, abych přišel na kloub věci, abych pochopil, ale ještě se tak nestalo a musím to namalovat...Jordan

Do baru Buddha

skupinka cyborgů se radí ve foyer
o trase do baru Buddha
do sítí zmatených souřadnic
nepředvídaných napětí

v prostoru grátis bohů
elektro, magneto, zvíření prachu hvězd
ovládnou oblohu
ať byla čímkoli jiným
než představou jejich myslí

neřekli . od boha nejsou tady dva
ten který se ptá . a který tamtéž odpovídá
jenom jeden je v prostoru bezkonečném
v odpovědi . která je a žádná jiná není
proto je vším

Tamtamy

co zbylo tamtamům ze slávy
hledáme v sobě
subwufrů klání
rytmická opakování
hloubení stop
pro novou zkušenost
vdech rajských plynů
myšlenky za hlavou komety

světlici jako ty
do hloubek samoty
v praskotu produkce . v kolébce basů
vzplanutí poluce sesype suť
a tichu odevzdá hlas
zas a zas


Do žil

něco mě přimělo
že jsem se vrátil
jo - začalo hřmět
a sebe jsem ztratil

dala's mi napít
a nevím ani
snad z hlubin dlaní
zářivou smrtí

jsem prožil
prý není o čem psát
pomalu vtékám ti do žil
spát


Uvízla mlha

uvízla mlha v borovici
roj kapek hledal podkroví
potkal tě na koruně spící
můj plachý vítr ledový

lež bývá milosrdná k bytí
přečnívá nohy postele
čmeláčí rakev v polním kvítí
stačí prý vyřknout prosté ne

jednou až budu anonymem
až unesu tvé smutné rty
z polibků napojím je vínem
a do svých borů odletím

tam touhu zchladím žhavým klínem
objetím sopku roznětím


Teskná noc

usnula teskná noc
tmou číhá za okny
prstoklad durových melodií

maluji ranní stres
třesoucích kapek směs
písek a déšť

větrným mávnutím
na křídlech okenic
obrázky ulítly
malíři do ulic

v nich touhy nočních snů
chvějí se jak tvůj smích
v polibcích letních dnů
ve hnízdech labutích

Rybí žábry

nezhroutila's mu svět
netrhla's křehké rybí žábry
jen iluze snů
do beztíže padly
žahavá bolest
očí stud
smuteční žaket lastovičí
vrať sliby ze rtů
vrať je
neboť klíčí !
zlost jednou dozní
ať smí jít
jinému poli hrozny
zasadit


Jsi vlčí akela

třpytivý oblouk šíje
celý den jsi mně sváděla
svůdnoštíhlá zmije
v mém pestrohracím letohrádku
ve smutku černých šátků

jsi moruší kokon
zvednuté lokty
hbité prstíky do vichru dechů
dírkami flauty se vymodlíš z plechu

jsi v hlavě hrot fleuretu
sytíš chlad zimomřivých rtů
prý mne máš přečtenýho
já ještě nezačal psát


Planeta s rotací

planeta myšlenek a lidí
rotuje staletími
ke slunci zpět anebo k přídí
hrouží se hladovými rty
do prsníků matek
to tvůj bláznivý výskot
tvůj šťastlivý smích

v tak blízké době . na rukou tvých
kapek tříšť . voda pádů slov
pra věkým světlům
podobna tvým dešťům
důlkům pro kladení vět
zrozených klokotem
na obou koncích duh


Sýrové oko

v nádražní restauraci
padl mi do oka
pláč málo mocného
nakopl větší rum
a jako stožár
kouřil sýrovým okem
hubený model
trans popela 
přál si válku
průduchem plic
skákal mu písek
nějaký chrapot a svět


E-linka

v to mlžné ráno v jarní vlnce
zbloudily lahve piv
den srká horkou pěnu slunce
z pařícího hrnku kávy 
pro tuberance vychází
k dělnicím ztracených tváří

telefon tiká proti uchu
třešeň tvých rtů ve stoupajícím hluku
sešpulí e-linku sedmikrásek
bdící sen překrývá ženský hlásek
žlutou tvář reklamních emocí
džús střídá kolu
neonem řvoucím do noci


Model královny

mezi bodnutími porodu
křik do záře světlomětů
blesk ve skryté myšlence
že v poště nezbylo nic 
ani tělo svíčky
snad krupobití v majáku
plameny prostřed kostelní lodě
šelest měsíčního svitu
štěbetání ranních vln
korále rubínů ve tvých očích
model královny noci
a já . zhrzen vůlí Vesny


Oči strachu

mohu vidět netvora skrze otvor vpravo 
jeho šupinatý prst na okraji okna
tlapy příliš veliké do rámu pro uchopení
pak netvorovy pohyby roztřesou podlahu
a mohu vidět jeho chlupaté hrdlo
skrz oko nalevo na černém a bílém  
neslyším ani
tu nekonečnou samomluvu ze sousedství                 
nikdy nezavřou mluvnice
vzpomínám si a vracím zpět do kuchyně
vyhlazení černí mravenci se sunou rychle
svá těla vtisknou na knoflík a hru skončí

V pahorcích mikiny

tajím devět veršů
sto pohledů
na rudou krev nehtů
obepnu zápěstí
lesknoucí obručí
poslechnu si kouzlo
dvou znějících hlasů
z dlouhých spirál
kudrlinek vlasů
v pasu se ti zblázním
již docela prázdný


Do tebe odjedu

z bral podmračných
spirálou odletu
na kříži přistál
u algorytmu sakristií
za závojem jsi viděla
ruce měl přibité do těla
ještě žijí

v skleněné smrti show
od lidí odjedou
do přátel k jehňatům
dovršit obětu
beztížných obletů
na lodích modlení
kde vlci je odmění


Klíček

o kolik těžší mnohdy bývá
vstupovat do těch otevřených
než dobíjet se
do zavřených vrat

o kolik těžší mnohdy bývá
duši znalou
než duši ztracenou nalézat

a mnohdy klíček jiným hodíš
byť k sobě proto oknem chodíš
když jsi mlád
                                     
hlavou ti pokleknu do klína
usnu a probudím se do Říma
kde magma žhne a srší kámen
smuteční kry třeskem láme

Nečekej v objetí

pohlédni
za řekou u lesa třpytí se list
ve dvou tam můžeme
v setmění snít
tvé tělo do mého
do noci obtiskne se
nečekej v posledním objetí
polibme se

vždyť pod srázem u skály
postáváš jediná smrt
mohu tvé písně hrát
ležet a ze rtů ti číst
v úplňku měsíce
pod mechem budu si jist


Rozléhám se

rozléhám se
ozvěnou výstřelu do místa skonu
nevzrušivou vlnou
staletí před námi
v neexistenci záblesků metalýz
a  semaforů
pokouším se zalíbit
nabroušené virtuální dušičce

dosáhnout svůj cíl
vejít do koně z tróje
oděn v kůži zalykat se slastí
z poznání tvého světa zevnitř
jež jako přítěž
bolestí je a nic více


Elegán Corvus

pozimní krajinou
sníh jako vítr v peří
zas za jinou
elegán corvus běží
černý trapper v lednu
křídla do tmy hrouží
na podhvězdnu

tvá prsa
hladem trýznit touží
proud konejšivých slov
v souhvězdí algorabo
drzý corvus
kosým úhlem hledí
kourvy dolů jsou lidojedi


Dána

bod v krajině srdeční
ve zmatení mysle
prostoupí mnou celým
podélně i svisle
světlo zrak oslepí
chvění muže v tříslech
reklamní polepy
změní sloupce v číslech
                                   
tvůj pohled
tvůj hlas jsem vyslech
a přestal myslet
na osud na lásku
vteřinkou v nirvánách
byla jsi mi dána


Na kousek kůže

malému kousku papíru
jsem svěřil vilný vzkaz
tvé duo živých beránků
navštívím v noci zas

odfouknu plamen od svíčky
i jinde bude tma
nebudu hledat paklíčky
když touze nedáš mat
                                     
stou noc si se mnou pohráváš
stou noc poklidně spíš
a že je vášeň nespavá
nikdy nepochopíš ?

na kousek kůže bolavý
ti šeptám smutný vzkaz
už mě to vůbec nebaví
s jinou si zlomím vaz !


prolog :
neopouštěj . koho miluješ
pro jiného . co se ti líbí
ten co se ti líbí . tě opustí
pro jiného . koho miluje

Do pláče směj se

již jednou
svůj život jsem ti dala
pred bohem
v bílém s tebou stála

ty jsi však sklouzl
s jinou vina malá
uzel slz soužení
jenom mně zůstává

proudu lká tišina
a říčce strmý břeh
marně se vypíná
marnotratný zběh

do pláče směj se
jak kostelní věž

Ludwig©Jordan

OSM ČÍSEL NA MOBILU

Osm čísel na mobilu
(13. September 2005, 21:24)

jsi to ty, která ve mně neustále probouzíš to dobro, tu touhu k objímání, jako bych u tebe hledal spásu před někým,
před sebou, před zakódovaným zlem, sílou, tvrdostí, násilím, nadřazeností, před ďáblem ve mně, kterého bych mohl
bez tebe nezvládat a proto tě potřebuji, potřebuji tě vidět a cítit, s tebou se stávám tím, čím chci být, stávám se člověkem
a bylo by nádherné, kdybys to pochopila a pomohla mi, protože jsem jako noc a den, světlem s tebou a tmou bez tebe..

na hlavě mám kámen
žhavý jako plamen
moje dívka v noci chodí
s černým kormoránem

úzkost vane z Hané
snad mne neuhrane
ani neuhodí
než mi bude ámen

jako bychom se potkali
jen jednou
dechem tváře zblednou
tvé oči se smály

tichá čísla
šeptem volám
že jsem si tě zamiloval

moudrá psyché nemá sílu
zvolat ti
že osm čísel na mobilu
neplatí
 http://www.totem.cz/enda.php?a=108455


Siréna
(7. August 2005, 10:40)

1.
příchodem jarních smíšků
rozkvetlé
obrazoidné podobenství
úporné hledání nového sebe
ubrat slov a zvětšít výseč
přídat a fokus padá před tebe
nenašel jsem
ale postoupil dál
snad bralo
snad zrnko písku v meandru mezi proudem
u břehů
polihuje majestát řeky
a líně vleče písek dna
smíchané vůně
rybí hřích
kamínky jisker na očích
pitaval myšlenek
vrstvěných obrázků
vedoucích k tobě
barvy máš namíchané
žábry rozechvěné
dítě
dychtivé hledání horizont

2.
vrháš se na slůvka
prý živou vodu hledáš
mrazivá malůvka
ti potěšení nedá
klišé tě odradí
a nepřivodí šance
ve správném pořadí
.. jen disonance

rád bych tě pohladil
snad zůstala jsi křehká
pár šrámů nevadí
země nám bude lehká
k oltáři zpěvavou
snad budu si tě vésti
na hřbitov na můj rov
až budu mít to štěstí

nic nás tam nedělí
jen bílý samet pouzdra
roztrhám v neděli
jak karty svoje moudra
a měsíc ? je zticha !
dodnes se chudák léčí
šlápla mu do břicha
plastová bota něčí


Když budeš
(3. August 2005, 21:21)

když budeš štíhlejší, než štíhlá
když budeš.. v dálce se jen míhat
k Jordánu seběhnu pro živou vodu
je to nic.. jen pár kluzkých schodů
pár kapek života pro svlažení rtů..

pak budeš živější, než živá
pak v sobě..  méně přemýšlivá
vemu tě..  hajdy do hospody
také tam vedou čtyři schody..
a dopijem svůj život do všech dnů..


Srdčení
(2. August 2005, 21:36)

tvé double foto v textu
vlastně tvoje tvář
z tvých očí čtení
do svěstel historie
to není o tom
že svět se skácí !
to je o duši dívky
která žije !
a není předem
žádná schizma daná
že musela's být
miláčku - milovaná..

1.
kdo by ji nepotkával
královnu zrcadel
sebe lásku
to nerozvážné milování těla
zvrhlý pud sebazáchovy
bolí a nepřestává hlodat
kdo by ji nepotkával
sestru vzdálených horizontů
schizo frenii
dav bez nás

2.
vidíš tolik hvězd na nebi
šlápneš-li kamkoli
samá nova, bolid,
rty a košilky
uvnitř zatím skví se báseň
jako slza
jako třáseň
jež tě nutí vodku, píwo,
fernet dopít
a vzít blesku kopí
polehounku . polehounce
lomit slunce

3.
když v tichu zpěvu ptáků
včel a cvrčků
sedneš si na zahradě
najdeš to svoje já
když předemnou stojíš v řadě
učená slůvka jásáš i ty
životní fráze s transvertity
hodinka je to důležitá
nebeský vír tě hvizdem vítá
když v tichu zpěvu ptáků včel
a cvrčků
hryzne ťa dravec na rozlúčku

4
OK, tak ne
už žádná špatná slova
aby ses nebála
se mnou se pomilovat
jsi stejně stejná jako já
obětí internetu
dopletený voják
smočena do fernetu
no smrt ať bližší je
pro levnou mandolínku
zlou mašli našije
pod šíjí pro hlavinku
OK, tak ne
vždyť jsou to jenom slova

5.
popravdě jsem tě našel až dnes
a nestraním ti
jenom potvrzuji pravdu
drobounkou jiskérku
z tvých dlaní
jenom vánek ze rtů
vůně pro vzpomínku
na tebe
srdčení z květu lípy
příchodem jarních smíchů
rozkvetlé


Cituprázdno
(1. August 2005, 12:23)

za řekou po hrázi
mě slunce obchází
ve svítících barvách
zarudlých praporů
na hrotu husím
poposednu si
do hlav bílých gágorů

jako posel dobré vůle
oproštěn od zloby
jako fronta
propletených slůvěk
jak duha z oblohy
recese a gagotavý úlet
letím šípem
do srdeční polohy

kde láska buší cituprázdno
jediná tě drží dál
sama můžeš sáhnout na dno
najít osud
co ti vzal
co v nás není z vody
je z duše a víry
zem po které chodíš
a bůh milostivý

třeba jenom
chtěli jsme být sami
hříběte hlas, hříva, učesání
třeba jenom
chtěli jsme jít spát
ranní spánek, dlouhé skomírání
třeba jenom
smrt si namíchat

baterie shoří prázdná
tělo vypité
v duši citů brázda
depky přibytek

bylo by normální
křičet na jablíčka
zelenkavá líčka
před uzráním ?

mít šípkové jenom s trny
mít jen tebe s prohrami
měkkou noc
jak kotě vrní
kříží nohami
zalamuje prostor bytí
beze smyslu mon ami
mi hlavu vznítí

dej si hochu další píwo
ať je v mrtvé čárdě život
na servítek když se zlíbí
vyryj pravopisně chyby
čárni slůvky na tácek
příběh dívčích otázek

prý.. je vesmír ? lidské plémě ?
to se radši přidrž země !


Verše I. Sebrané pro Veroniku
(31. July 2005, 22:04)

naše světy mohou být různé, za jejími víčky se rozprotírají světadíly a když na ni myslím, jsem jako tisíce jiných, co myslí na sto vagonů máku a v každém máku může ona být. VERONIKA. Proč je tak nádherná ?
Protože je výjimečná. Dívá se na mne, když odvrátí zrak, myslí na mne, když mluví o jiném, přitískuje se ke mně, když mne odtláčí. Tak nádherně se klátí při chůzi, tak váhavě a rozpačitě se zastaví při mně a říká : tak co !? a já se ptám : to jako já ?, a ona : no asi ! a já zase : tak fajn. A ona : no..měj se.. a já říkám : tak čau..a klátí se dál až za roh university a já praskám štěstím - ONA NA MNE PROMLUVILA ! Seberu kolo na záda, čert vem řetěz a pádím domů pěšky, třeba i sto kiláků ! To ještě nevíte ? svět je krásný, svět je báječný, svět je MŮJ ! mějte se fajn, jako já !

1.
když se milujeme
nemá čas žádnou hodnotu
když tě líbám ve sprše
jsi svátek těla
jsi moje labuť
právě jsi odletěla

ale já žiji tak
jak stanoví cíle
čas plyne pro jiné
když letím jako pták
za dne i za noci
k té od Něvy bílé

2.
v našem ránu
svět přijímal pláč  z tepla lůna
křikem
abychom tady byli
a nabídl nám zato lásku
kterou jsme neztratili
jenom ji nemáme

a proto ji tak úporně
netrpělivě
a vždy znova hledáme
ráno i v poledne
večer i v noci
neustále a zas
by'ť ona je v nás...

3.
již jenom to
že ti můžu tykat
nás staví do jedné řady

něco mi pošeplo
zda ještě jsi
něco
co ve mně tlí
někdy míň
někdy více
taková intuice

jakoby závan větřík šum
odnesl semínko
za horizont mořských vln
a v zemi
kterou dobře znám
vyrostlo v stéblo a klas

snad nejsem sám
když vyrostlo z nás
a spěchám k tobě
po hladině
jako dítě
s hlavičkou ve tvém klíně
políbím tě

4.
jsi jako plachetnice
každý větřík
s ní zaklopýtá na hladině
společně bychom ji uřídili
možná v monsunu
možná i v hurricane
tak se vrať do přístavu
lodičko prosím
a přivaž se k mé lodi
silným lanovím

tvé plaché oči
tvé křehké city
potřebuju
k dýchání

5.
byl jsem
ale již nejsem
vlastně cogito ergo sum
byla's
ale již nejsi
vlastně dixi et salvavi
animam meam
já doufal
že tě ti trpajzlíkové
co pobíhají v lesích mezi kořínkama
polidští
ale ty pořád jenom
o smrti v čtrnáctém zvonění
a jistě kouříš
a bortíš ty chudinky alveoly

umění je v horkém létě
na paličce z Pekingu
sněhovou koulí
balansovat
ta koule jsem já
rozpouštím se v sobě
jako zbylá kapka v konstrukci
sepjaté vzájemnou přitažlivostí
síla Van Coriolisova
ty ke mně
já k tobě
my k sobě

6.
kam's dala svoje básně !
chodil jsem si je číst
byly tak šťastné
a nezůstalo nic
už nejsou slunce jasné
neslyším ptačí hvizd
hřejivý úsměv prázdně
sfoukne mi ze rtů svist
snad mi je rychle vrátíš
přec nemohla's je ztratit !


Zapal mne
(30. July 2005, 18:58)

potkáváš i jiné blesky, než ty nebeské. problesknou bytostí a zapálí, ozáří, prozáří, vzplanou. po takovém blesku toužím - vychází z tvého očního pozadí a míří do mé lebky. snad i já, snad oba, míříme do sebe, abychom naplnili osud, který je nám dán. nemůže být tajemstvím, že tě mám rád. tajemstvím je, čeho jsme schopni v zájmu naší náklonnosti. to je ten mamograf ? co má říct pravdu ? mrtev, živ ? můj blesk vznítí vůli k žití, která jej nakonec přemůže. a lék má Eveno, malíř básník z hradiště. zažil jízdu králů stejně, jako zvědavci v Louvru. zapal mne dívko, ať vzplanu i já a shořím s tebou..

zapal mé svíce
ať se kněží slova zabíjejí
bude klid a pohoda když svíce zhasnou ?
než plané řeči

chybělo mi pár let ke smrti
ale tvá dokonalost zabloudila
v lese plném skřítků
továrna na svět se plní trpaslíky
k ničemu zájímavé

odkopnu se jako vždy !
myslím na někoho kdo tu není
smířen se smrtí
v podvědomé nutnosti někam jít
zrychluji po dlouhých schodech
pro naplnění života
jen fráze

objektivní myšlenky se ztrácejí
v nekonečném chaosu rybolovu
křičím do tmy a vlak jede stále kupředu
čekám co si odpovím když nechci ?
takové odpovědi jsou podle tebe
nejkrásnější

prudké zraňující syrové odporné
věcné vystihující pravdivé
odpovídám v záchvatu zuřivosti
bolí to? mě víc
zapal mne !

lež tiše
to moje dlaň prochází tvým tělem
byl jsem vyzván a hledám tě
abys rozkvetla

jsem neznámý
jako není známé konečno
tobě zcela oddaný
tak dělej se mnou co umíš
doveď mne k lásce anebo k nenávisti
zahrň mne krásou anebo špínou

když ruce napřímíš k mým slechům
když rozechvěješ dítě v spánku
a země se pod náma hne
začínám poznávat jak křísnout ohýnek

ohýnek z objetí
nenávist a nepřátelé se neobjímají
teplo z tebe stoupá
všemi směry k srdci a rozumu
ale také k hýždím
jež mohou být i hubená

nejvíce mne bolí čas
ukrájí ze mne ten díl
který bych mohl věnovat tobě
protože jsi.

Ludwig©Jordan

REALITA ŽIVOTA

realita života ..

jsi pro mne štěrbinou očí
chladivým bílým lněným šatem
elegancí výšivky rudých barev

jsi hrdelní z perel a lastur
zápěstní zlatému náramku
ve tvaru hada

jsi pro mne měkký sandál
z palmových listů
v dlouhých vlasech
spona slonoviny zářící

jsi krystal v hranici
vyššího vědomí bytí
rouhačství ovčího rouna
jenž skotačí na azuru oblohy ..
http://www.totem.cz/enda.php?a=142180


mit tě rád
(13. May 2006, 9:17)jediná myšlenka denně na tebe mi stačí k udržení ohýnku, jenž plápolá ve mně jako severka na obloze, jako naděje na sebemenší, bezděčný dotek, slovo .. odkaz .. náznak, že nic není marné nad marnost, že se snad přiblížím vyrovnání s sebou .. proto věřím v tebe, ve tvé odpuštění .. jako i já odpouštím jiným ..

mít tě rád
bez výhrad
ruce k tobě vztáhnout

branou očí
proskočit
a nad propast se nahnout

světlo vzít
touhou zbit
do tvé hloubky padnout

do splynutí
věčnost mít
a nad životem vládnout ..
http://www.totem.cz/enda.php?a=138959


tajemství dvou
(3. April 2006, 0:43)

trojverší jsou poskládané myšlenky z dnešního potulování po nedělním nábřeží, všichni jme utonuli v slunečním přílivu a bylo to fajn smutnění za tebou .. _:-)


střep rozbitého času
šém ulehnutí do písku
kadeře tmavých vlasů

tvým očím čelím
blouznivé noční včely
léčí v údolí polibků

zavanul ztracený vánek
bez ceny spálených slov
křižují podkůvky dlaně

ulehla ohnice v poli
jazyk ticha ji bolí
neklidem tajemství dvou ..
http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=202660


ve tvém klíně
(12. March 2006, 7:28)

překvapilo mne, že miminko (mrně, čapouně, žabáček) plave v plodové vodě dolů hlavičkou ! ale vždyť je jako ve stavu beztíže, to je vesmírní poloha ! všichni jsme byli kosmonauti v máminém bříšku ! to se divím, to se divím, jak je to krásné uzrávat jako jablíčko na stopce .. plod naší lásky nehynoucí alespoň nejbližších sto let ! a plody jsou různé, můžeme být oplodněni také přenosem myšlenek, o takovém plodu je tahle básnička (anebo ne ?), a polibek na rty v lůně ? jenom pohlédněte, jak jsou si lidé podobni s rybami při líbání, to máme tím, že někdy dávno prý vylezli jsme z vody .. _:-)

již jenom to
že ti můžu tykat
nás staví do jedné řady
něco mi pošeplo
zda ještě jsi
něco
co ve mně tlí
někdy míň
někdy více
taková intuice
jakoby závan větřík šum
odnesl semínko
za horizont mořských vln
a v zemi
kterou dobře znám
vyrostlo stéblo a klas
snad nejsem sám
když vyrostlo z nás
tak spěchám k tobě
po hladině
jako dítě
s hlavičkou ve tvém klíně
láskou políbím tě..
http://www.totem.cz/enda.php?a=130750

neplač lásko
(12. March 2006, 7:10)

proč nejsou záznamy o marných láskách .. je jich nejvíce a provázejí nás jako nesplněné sny, jako nenaplněná přání, zaplňují nás hryzavou bolestí a ponižují naši pýchu, ctižádost a sebaúctu, retardují naše myšlení ! .. ach ty lásky ke zpěvačkám new music, kde jsou ? vykročí z přílivu stříbrných světel reflektorů, vběhnou do šatny, odlíčí se - a naše lásky i s iluzemi odcházejí nenávratně pryč .. třeba jdou nakoupit zelí k večeři ! Je tohle spravedlivé, abych já trpěl uvnitř svého veličenstva na takové přeludy ? a to trvá až do večera, než se objeví na obrazovce opět, ale co už, když naděje umírá poslední .._:-)

bolest svíce
zpovědnice
vede se mi k světu
když nenosíš do světnice
vůni barev z květů

černou hlavou
kučeravou
přes tu nemoc temnou
zatoužil jsem z vysočiny
do tvých očí lehnout

skoro ráno
z oceánu
jak El Niňo letím
stihnu nežně jako kapka
vsáknout do tvé pleti

neplač .. lásko
kamarádko ..
http://www.totem.cz/enda.php?a=130785


jak ten jasmín chtivě voní
(12. March 2006, 6:14)

naslouchej dobře
jak ten jasmín chtivě voní
na louce, co kráčím po ní

dobře naslouchej
jak z té vůně hlava bolí
ve vesnici jak zní zvony

sedím s ní
na lavičce u řeky Hudson
srdíčka nám tlučou stejně vzrušeně
a ona mi vykládá o vysílání energie
pozitivního záření
a já přemýšlím
jak by se moje ruka
vsunula blíže k jejímu tělu
ale ona pořád o energii
už zatracuji celý Orient
pořád nadšeně zpívá
a vyprázdňuje svůj hrudník z negativity

můj chtíč zuří
pomalu to vzdávám ..
http://www.totem.cz/enda.php?a=129774


Deset sonetů - sbírka
(28. January 2006, 23:02)

tohle je takový malý hrobeček sonetů
uklidil jsem je do sbírečky pro potěšení
možná .. a možná nepotěšení ..
v každém odkaz na obrázek a music
ale to už je přílíííííš .. když tak pospícháme
alespoň tucet básní pročíst a vzdělat se
a získat přehled (ale žádnou neprocítit)
NEVADÍ, snad není geniální, to bych poznal/la
la la la, na první pohled :
tam kde je lebka
kůže je hebká ! .._:-)


když na planetě svítá (1)

dnes v lůně ženy živoucí jsem sen
jak dítě sluneční co k životu mě budí
na ústa líbám ji a piju něžné vody
nad hlavou planety nám svítá nový den

úžasně skutečná do mého těla vkročíš
ožíváš zvedáním oblouků nad řekou
tím kouzlem vzpínání nad touhou staletou
v opojné vůni trav když vítr s námi točí

svět rána kostkou je v tonoucí vůni kávy
povznáší nad všednost náš život tančící
kajuta prázdnou je, loď nevysílá zprávy

o vichru loučení slaných slz na líci
snad žádný darebák planetu nepopraví
snad ditě svítání neztluče palicí
http://www.totem.cz/enda.php?a=125065

lidský svět (2)

z matčina lůna až do mého náručí
volavčí zvolání ostrý křik zaslechne
to dítě poprvé hlavičku nadzvedne
nevinným pohledem nebesa postrčí 

lidský plod krvavě pomalu se rodí
zplácíme daň lásce v tiché pietě
ona vždy přetrvává na planetě
poutána tajemstvím zrodu z vody

mohutným vichrem skal je síla matky
ve světlo sluneční pozmění noční svit
když něžně odnáší měsíček do ohrádky

z fragmentů polibků v mé urně chci ji  mít  
ve stáji s oslíkem za zadními vrátky
radostí opilců se půjdu potěšit ..
http://www.totem.cz/enda.php?a=125242

závěť (3)

chtěla psát závěť při úplňku vědomí
chtěla znát pravdu, prožít ztráty i zisk
poselství sdělit : už dosť pohrebísk
obyčajných ľudí ... víc se nedoví

proč poznání je užší mořské zmije
pět kontinentů v lanoví mu vzkvétá
vězněna lodí všech horizontů světa
do smyslů těla Junkie nejhezčí je

tam u jepic lásky ostrovů Ikarie
u zrodu embryí, v početí Eufórie
Prozřetelností je touha k bytí

porodem mláďat, prvním krůčkem v síti
ve strastech vrásnění modravé galaxie
od doby moderní k pramenům historie
http://www.totem.cz/enda.php?a=125324

v jepičím životě (4)

zvlněna v třešňovém kvítí plave řeka
v kobercích mirabill ploutvice rolují
průsvitné jak kapka co pod okem mi stéká
než zaschne na slunci jenž stůně potají

v jepičím životě, který jsem neopustil
vyplouvá z hlubiny měděnková veteš
na tebe pohlížím se sevřenými ústy
a vášeň zelená mi na rukou zas kvete

své touhy odkládám do řeky jako vínek
ač s duší rozbitou, teď vidím z tebe více
vášnivé polibky pro mysl do vzpomínek
proud lístků třešňový, jak plave pro jepice

umírat z krásných snů mi žádná nepromine
hladina zamčena je ..  a život ztratil klíče  ..
http://www.totem.cz/enda.php?a=125384

rozdělený svět (5)

kdo rozčesl svět ve dvou rovinách
proč žádná pravda nedává již smysl
proč vichr dravých stavců čísel
elitním mozkům glóbu vhání strach

sám pylón zisků roste jako chtíč
bohatství gangů prosvěcuje smrtí
nemilosrdenství hladu jej nedonutí
odlévat hmyzu svůj krvorudý stín

jehličím loudám se v hloubi lesa
svobodu planety kerosenem krájím
orel již nehvízdá a kámen dolů klesá
děravé dlaně mé hladoví ptáci znají

v zrcadle hladiny tam u štrbského plesa
na milost nemilost válku rozpoutají ..
http://www.totem.cz/enda.php?a=125529

sonet rolling (6)

rána od ringo star, schytá ji micky jagger
john lennon zesmutněl, ke svému tělu lehl
bílý pták z planety zakroužil v modré spreji
a snesl žlutou loď; do sebe nech ji vejít

buď zpěvem světel a božstvím dívčích duší
pravda tě smete a slunce z nebe stáhne
umlčí pro mamon na bílé plachtě s ráhnem
buď yellow submarine co záblesk jistě tušil

šílenství násilí ať zodpoví past zloby
john jenom naslouchá té lásce co jsi věrná
jitřenka v objetí se učí sobě nelhat

rtům slova stoupají jak tiše zrají stromy
a žádné poznání, nechrání naše terna
obláčkem věčnosti už je smrt nepodlomí..
http://www.totem.cz/enda.php?a=125409

stíny slunovratů (7)

hééj Vesno milená s dolíčky na lících
já jsem tvůj poetor, bůh v naší ulici
měsíc jenž vzpomínkou tvá okna rozsvítil
kroužící meteor třpytících podlitin

hééj Vesno světlo mé, můj vítr života
zpět k tobě přiletí má duše pilota
tam dolů do města, do krátké ulice
dlaň vsune do tepla zimní rukavice

hééj Vesno dívenko, líbám tě na stíny
rozeznám ještě dnes v ulicích žiliny
tvou vůni na korze, na stupních postávám
černý stesk za tebou kdekomu rozdávám

jen dětství nevrátím, schovám si pro ztrátu
ani bůh nevrací stíny slunovratům ..
http://www.totem.cz/enda.php?a=125427

citová výchova (8)

v  neposkvrněném panenském mediu
vypálí dědičnou výbavu rodného CD
zdrojový sofware a zavytí spirál DNA
extrakcí šesti genů mozkového genia

od deště závisí zda Gregor správně hrál
zda bonmot techniky nepřelstí bonmot války
v úložišti zda nerozkvetou palivové články
Platónské zápisy v aténský tribunál

tak blízo rtům a snům tu starost neposadí
zvláštní květ fuchsií tam klonováním kvete
obzor jak rodný dům, pro útěk do kapradin

kdo z nuzných nemluvňat zde na planetě
dlaní se nadechne závěje, popele jedu z hladin
stane se ? právě je ! .. kostkou ledu v létě ..
http://www.totem.cz/enda.php?a=125537

planetu zaplavíme láskou (9)

na molech bratrství dnes kotví přídě lodí
potomci křesťanů, muslimů a židů
nesdílí nenávist, jež kane odjinud
z krvavé delty dnů, tonoucí v nouzi vody

tvůj refrén nápěvu se nepromění v páru
sevřena pažemi jak roztřepená nota
se vlévá do pláží zářivá slunce hmota
žhnoucí jak ostrý nůž, vražený do stožáru

valí se do polí, tvá nová víra v bytí
dítě je pro matku a voda .. to je řeka
jídlo den zahřívá .. a duším noci svítí

neboť i moře zraje z mateřského mléka
tvou lásku z ostrovů ať jiným bohům vznítí
člověku .. jenž před člověkem smeká ..
http://www.totem.cz/enda.php?a=125592

jak umíráme (10)

my všichni členíme se do duší a těla
hledáme ve zmyslech a jíme srnčí nohy
vplouváme do hlíny pro nekrolog strohý
pověst nás otáčí s opicí, kterou měla

od nártů nohou, od obou pěstních kloubů
ubývá tepání do srdce všemi směry
ztichne i pohřební, když srdce nezavelí
vítr nám zakvílí obřadnou píseň snobů

a po nás zůstává jen místo na planetě
mile se usmějte nad krásou obrázků
popílkem z urny nám slovo nerozkvete
Vesna za pěšinkou pozdrží procházku

k mým citům dýchá snad po větru i v létě
neslyším žádný pláč na marnou otázku ..
http://www.totem.cz/enda.php?a=125380
sbírka
http://www.totem.cz/enda.php?a=125600


v jepičím životě
(27. January 2006, 17:30)

můj bože, jak já můžu vědět co to je čekat dítě, nosit a živit dvě těla, dva životy a vlastně mnoho životů, protože cožpak víme, co to je život ? jakoby to byl čas od narození do skonu, ale je to stále život ? čas spánku, jídla, létání a jízdy po zemi, je to život ? není náhodou z jistého hlediska životem jenom ta část mládí a dospívání ? není to všechno ostatní něco nadbytečné ? ta honba za prací a kariérou, za překonáváním již překonaného, za nedosažitelnými cíli ve tvaru a obsahu ? hleďme si žít a když jepicím pomine ta chvíle života, čeká je příští rok další chvíle ještě nádhernější..._:-)

zvlněna v třešňovém kvítí plave řeka
v kobercích mirabill ploutvice rolují
průsvitné jak kapka co pod okem mi stéká
než zaschne na slunci jenž stůně potají

v jepičím životě, který jsem neopustil
vyplouvá z hlubiny měděnková veteš
na tebe pohlížím se sevřenými ústy
a vášeň zelená mi na rukou zas kvete

své touhy odkládám do řeky jako vínek
ač s duší rozbitou, teď vidím z tebe více
vášnivé polibky pro mysl do vzpomínek
proud lístků třešňový, plovoucí pro jepice

umírat z krásných snů mi žádná nepromine
hladina zamčena je ..  a život ztratil klíče  ..
http://www.totem.cz/enda.php?a=125384


miluji tě miluji tě
(23. January 2006, 22:49)

chápat až později, spoléhat se že přebolí, že sevření hrudníku povolí a vrátite se z otřesu do původního stavu, schopen přemýšlet PROČ .. větší bolest překrývá bolest menší a velký cit oslabuje pozornost a ostražitost .. právě tehdy dochází k tragickým neštěstím .. ale PROČ právě já a ona, proč odchází to nejněžnější, nejslabší a nejméně zkušené ? .. jak ochránit to přehnané sebevědomí ?, mít důvěru ptáka ve svá křídla a vrhnout se střemhlav z věže radosti a nadšení ?
miluji tě, miluji tě 

jsem bez hranic a připraven (25)

zbláznil jsem se do Sandry ? ona zbláznila se
do mne, lítám, padám, odmítám s ní trpět
v jedném domě, já se vrátím, nebyl jsem,
už jistě budu mrtvý, rozevlátý hrozný sen
mě vsákl do tvé kutny, ona byla, ona je a ona
bude se mnou, obejmi mne zavři mne a ke mně
pojď si lehnout

v jediném soutoku zcelím pár potoků
propletu dva květy, Vesna je posvětí
pár perel roznítím, duši ti spálím
zůstanou pomlkou, dvou rukou páry
tělem smím blouditi, místy kde ty jsi ty
ve skalních podloubích dotek rtům zasnoubím..

ach ..  to je ta chvíle, co příjde … jako teď
když odnáším tě do letadla v cínu
vesly šumí tvoje chladná  .. země kapucínů
nocím zítřků náleží jak mám tě hrozně rád
.. snad ..neptej se mě …  já v tobě jsem to dítě
a miluji tě, miluji tě  … navždy jsi můj hlad ..
http://www.totem.cz/enda.php?a=124827


Živé iluze
(4. December 2005, 7:15)

sestoupila jsi schodištěm do prostoru mezi dvě podia a dva DJ do rytmického chvění vzdušnin technopárty a zářila svým pasem a bandáží na levé paži...ale ty's pokračovala až k živé kapele ve třetím rohu auditoria a všechno ztrnulo tvým zjevem a hlasem...do mne vstoupil bůh klidu a zvláčněl moje myšlení, které se povzneslo nad dění .. fascinován světelným vodopádem zakouřeným vonnými dýmy ... přenesen do třetí dimenze fantasie, meditace, nirvány s pocitem eufórie a přetékání energie...objevil jsem v sobě schopnost kolébat se na přechodu reality a snění ... docela dobře jsem pocítil tu možnost vrátit se do mechanického světa i po fyzické smrti...ano, je to jisté...jenom střídám osoby a představení .. přitahován k tobě sounáležitostí...tolik jsme o tom mluvili ... to ty jsi jako kněžna vůle uskutečnila své představy .. síla tónů tvého hlasu, zjevu a vehemence...to jsou chvíle, kdy se ti cítím poddán a přijímám tvoji nadvládu pro zasycení objektivity...jako když praskne slupka vejce a vynoří se nový život ve mně..to ty !

ta dívka je tak skutečná
rozvinuta košatostí
halena
do hedvábného chmýří
hnědých vlasů
zastíněných
sněhem bílých šál

potřebuji šminky
řekla mi
úhledným
melodickým úsměvem
na rozhraní reality a snu
mámivou poddajností
nevratností
obrácených smyslů
erotiky

hrát, hrát, hrát
chci jen hrát
rozohnit ztichlé stanice
nebeských úšklebků
rozevřít ruce
překlenout ochrany těla
ignorovat záření
a vstoupit
jsi touha má
co voní
ke mně přiletěla
cílem jsem jejím
éterické stopy těla
sprchové vůně v spreji

teď ztracen
trnu v opojení
odlétám vnějším letem
do jiného kosmu
doposud ven
sled éterické příslušnosti
v závěsu
směje se stresu
škádlí pochybnostmi
na netu
míjíme bolidy i kometu
na dravé euforii
zmateni vodním mlýnem
ve stínu
předminulé historie

hrát, hrát, hrát
chci jen hrát
rozohnit ztichlé stanice
nebeských úšklebků
blýskání silničních znaků
jenž staví přestupní linky
zastřených pruhů
nebeských dálnic
laděných erotik stopou

však náhle sestupuje
vzdálenost pruženého lana
rád přijímám tě milovaná
jsem vodní hladinou
pevným zákonem
napětím textů v písních
sršící tavbou oceli
leštičem hvězd
úpatím v klenbě tísní
vonnou solí
před vetřením ti do vlasů
a zmatkem
mého mozku v atlasu

jsem plynnou difuzí
skutečné živých iluzí...
http://www.totem.cz/enda.php?a=118322


Tvoje volba
(14. October 2005, 19:16)

není láska tou sílou, která tě přenese přes práh smrti ? a nevede nás celý duální život k tomu ? dva póly existence
nás přivedou a odvedou do slastného nebytí, a nejsou to ty chvíle nirvány při meditacích ? taková jsi virtuální ?
mluvíš na mne slovy, ale slova ke mně postrkují tvé usmáté oči, zamatová intonace jim dává křídla něhy a já je vidím
v mnohých barvách přírody...co to je láska, když ji nevidím, jsi to ty, které se dotýkám ?

láska
je sladší slovo než
mám tě rád ?
z úst ...
tři slova obrací smutek
v radost
proto
Michelangelo v Sixtínské kapli
proto
Tádž Mahal

láska ovlivňuje
každý aspekt lidské existence
přináší pohodu a štěstí
lze ji projevovat ve všech vztazích
je tvojí volbou

abstraktní slova
zdraví, krása, nenávist
mír, vstřícnost, žárlivost
závist, samota
vděčnost, vztek
a láska

láska je pro vás
pokud si ji zvolíte
stačí pouze do ní
vstoupit

můžeš ji pociťovat v davu
i v osamocení
tvé myšlenky
mohou být plné lásky

stejně tak můžeš zvolit nenávist
či závist
když chceš žít život
plný smutku a frustrace
jednoduchá věc
.. začni tak žít..

chceš být sám ?
buď !
chceš mít život plný lásky ?
je tvojí volbou !

stejně jako slunce svítí pro všechny
i láska je pro všechny
někdo si ji prostě zvolí
někdo ne

jakmile se rozhodnete být laskaví
a rozdávat lásku
začnete prožívat zpětný efekt
dostavuje se okamžitě

kolik do ní vložíte
tolik se vám vrací
lze si to ověřit
nemusí to přijít hned
ale nakonec k tomu určitě dojde
ať jsou překážky jakékoliv
člověk je konstruován
pro lásku

děti jenom milují
neumí nenávidět
dokud je někdo nezneužije
a nenaplní jejich srdce
strachem
http://www.totem.cz/enda.php?a=111829


Hledání
(2. October 2005, 13:38)

teď milá nevím, zdali mám zkoumat to nutkání, které mne přivádí do neustálého hledání, anebo jde opravdu o ten cíl, najít smysl toho všeho snažení, nacházet a přeskakovat hranice, které nám brání vidět a cítit dál, pátrat po smyslu naší vzájemné existence bez víry v nějaký vyšší cíl. .. nakonec z toho vychází, že ten cíl je ponořit se do sebe navzájem, ty a já...a bez ohledu na stav vědomí, kybernetiky, filosofie, vědy a techniky hledat v tobě...nevidím tady nic důležitější, racionálnější...naopak, vidím v tobě příští zdroj sebeobnovování, jakobychom přitom spěli ke svému počátku a početí...

touha
dosáhnout hmatem
rukou, slovem, činem...
posedlost
mít cíl na dosah
vnitřní hranicí
vzdálený

večery
na terase hvězd
dohlédnout k planetám
světelná léta
jsou v tobě  i ve snu
v záblescích zorniček
na dosah cíle

umřít formou
neopustit poesii
slovy
nahradit činy a vstoupit
do zavřených vrat
přes nejčernější tmu
protnout jas
dráhu svetel
létat
do vteřin hmatatelna

toulavá mléčná noc
botelu Vodník nábřeží Vltavy
na litinových kotvištích
hospod u břehů Ipsy
v povodí dolomitů
u Belé pod
podbanským Kriváněm
u břehů Atlantiku
v Tryons Cape Bonavista Lighthouse
u Hudsonova zálivu
v kavárnách Edmontnu

bloudit bílou nocí
živ a zdráv
hledaje cíl...
http://www.totem.cz/enda.php?a=110465


Představuji si tě
(20. September 2005, 22:30)

taková prostá inspirace
představa
mít klíč
a když se vrátíš z práce
tě ona
komedie čekává

představuji si tě ráno
v pozdním listopadu
před dvaceti minutami
chlad a bílá kamna
vesnického domu
kulatý stůl
krb za kuchyní k tomu

dívku se střiženými vlasy
u okna
v bezvadném šedém svetru
nad kalikem shrbena
útlá ramena
tváře
zbarvené sluncem větrem
delikátně jemné lícní kosti
šedé bázlivé oči
dech mlží okenní skla

a železitý pískovec
krbového rámu
červený samet
zvláštní pohovka
s tebou
horké dny ve vlaku
koupelna
z římských rozvalin
pihovaté kachlíky
vůně polibku
v mé kapse klíč
se vší melancholií
http://www.totem.cz/enda.php?a=109252

Ludwig©Jordan