PODZIMNÍ RAŠENÍ

Enigma
(26. December 2004, 1:00)

takové počáteční
ohmatávání nových prostor
jsem kámen ze strany odporu
usmívám se enigmaticky
se zkříženými nohami
jež posunují moji klarinetisté
sluneční odlesky mého ramene
i měsíc, můj bratanec

měla bys
pozvednout tažení stromů
s jejich rakovinnými zsinalostmi
v křovinatých polypech
v těch málo sítích
krytých viditelností

zářila's jako zrcadlo
v nabroušené plošce
mezi hodvábními závoji
černého příslušenství
přes které vdychuji tvoje ústa
šelestem zřetězených duh
zdobených pohledem tvých očí

moje nepřítomnost se otáčí
ve tvé pochvě
nemůžu obsloužit tvé řasy
jako páv uvolním jedno péro
nemůžu obsloužit tvé rty
slovy pro naši budoucnost

roztříštěná jako krystálový lustr
letíš vstříc Anturii ledovým vzduchem
jehož krystaly dopadají
vedle malého klenotníka
střežícího tvé srdce
stejně mrtvého
jako díra v plášti
jako výkřik v koupeli..

Podzimní rašení
(6. November 2004, 10:35)

I.
kaukazský křídový kruhu
je to pár dnů toužících zapsat
jak mám tě rád
a vysvětlit, doladit, posadit
modrého psa do popruhů
před plátnem mých barev různých druhů
v obřadné historii
než dohvízdne to metro zvuků
líčení sebe, matrix nebe
vytřený biftek z hovězího krku
myšlenky vhroužení do meditace v sedě
nezamlžuji svatozáří
ani fluidem, ani poutí do souzvuků
jen hledám poezii k tváři

II.
ona nenosí prostor mužů
vysoká, hrdá, ženská, mateřská
má mě ráda
vabank s ní můžu hrát
o uštknutí hada
divenka 18-ti letá mladá, snivá, lady roztomilá
volná jak duše z tíhy žen
tulí mě k sobě touhou nesexuální a smile
stíná mou hlavu lícem na kolena
sladkým byl v Antúrii ctitel
teď jenom těla prázdný pytel
a je si jistá
že nejsem terorista
ale přítel

III.
kdo ví, co to je touha ..stínat růže
nic nevytýkám, bylo to prima
představit kus výstavní kůže
v koloseu říma
jak krásného máte syna
recepcí klišé k uvítání
na tebe divko nesmál jsem se ani
je přirozeně různá špína
dětství můj vesmír skrývá
černá noc viny je stále sladká
v houští nemáš zdání
doléváš vodu pro kuřátka
oddaná jako květ když trním raní
hledět a nevidět, jen cítit dlaní

IV.
virtuál ?
stará bába, možná plátek sýra
od rumu láhev plna výkřiků a skal
na moři sprostá smůla, lodní díra
zoufalý hledač něčí identity
vydraný hadr, kterým smývá palubu
mentálni retard zbitý, spitý
svět se mu chechtá..dej mu na hubu !
krok co krok noha pryč a slova jako miny
můžeš je klidně spouštět do latríny
snad ráno postaví tě na nohy
nasaď si norsko-finské parohy
pochop to farizejství pantomímy
a opakuj ! opakuj mi polohy...

V.
opět hra s vědmou končí
závory padnou na kolena
čas neuprosíš, jenom náhončí
dnes vyřkne bez významu jména
sevře svou oběť v náručí
polibkem posledním
ti smutné gesto propůjčí
v romanci obscénní
proč nemáš ani občanství
a slovák ? .. ječí kantiléna
pamatuješ na poddanství
v tryonu trůníš jako chvála jména
v tatrách už smrky obrostly
jsi jenom sám .. a zrádná žena

VI.
k majáku dám se v běhu v trysku
hloubím své stopy v žlutém písku
pěna vln do kolen mi stříká
do očí malíře a loupežníka
slova zní uhrančivě, sladká, sporá
omámí touhou, jako metafora
všeptají do duše která nic netuší
že srdce na dlaních tepe mi do uší
že bloudí nocí jako večernice
terpenteen barev prskám do ulice
na skrytou v smyslech jedovnice ?
nech toho slečinko, neboť tebou hořím
tvé biřmovní svíce
dvě křehké amfory

VII.
milá moje, jsi squělá
dívenka se sestrou, co mládí v tobě dělá
dnes jsem o tobě pochyboval, právě dnes
že víno dozrálé jsi, kvalita česká, dřevopres
z mého mlýna oleje a básní
obě vás vidím, svěží krásní
lidé plni vůně
ne jako já, slaďouš, který láskou stůně
jehož šálek čaje z číny
vyléčí ze snů jen pohlavek a skíni
holé to lebky fronťáků
dřevěním v kupé, kostra z Bonneville
sedám do chvil
a do vlaků