ag verset
Políček od větru
jaká jsi před setkáním (1)
tvůj náhrdelník z onyxových korálků zdobí
zbarvení měnivé duhovky mých očí
nepodobáš se vůbec ženám, které ráno
smaží vejce na pánvi anebo oprašují nábytek
ani stařičkým směšně necudným fotografiím
dívek oděných jenom ve snubních prstenech
teprve s tebou jsem pocítil, že nic není dvakrát
že láska zvlášť je po každém setkání nová
a na těchto půvabnostech změn cítím
jsem živ a ty také s rozkoší vdechuješ vůně
chladivého lesního vzduchu pyšná jako já
na to, že unikáš bezduchému opakování všeho
nemusíš schovávat obličej do známé masky
dětí, jež by měly být ve škole a věšet se
na konce plastových tyčí basketových košů
všechno hravě vymažeš bez okolků jakobys
obdržela od větru lehký políček v polibku
z modré průrvy oblohy od rozzářeného slunce
mladé lístí se třpytí obrovským hejnem
zlatých rybek v této krásné zemi s mořem
kde zvědavě hledím na každou z tvých lodí
v níž se vzdaluješ na obzoru černá čárka
bytost měnící se v ženu sirénu a milenku...
Chvění
moje úcta a odhodlání (2)
jehličí a lístí stromů se chvěje
aniž je cítit sebemenší pohyb obrany
v přirozeném oddechování živé přírody
tep člověka s pocitem úcty k bytí
bázně banální a pietistické pokory
ve stavu vytržení ze spatření tvé aury
jsem ochoten podlehnout tvým přednostem
jakékoli choutce anebo rozmaru těla
i když to není odcizení ani dobrá vůle
jenom oslabení schopností sebekontroly
pro tvoji nikoli virtuální ale hmotnou krásu
která vyvolává kořistnickou touhu lovce
citlivé osoby, malíře, básníka
jako velký křídlatý brouk s křídly
protínáš bzučivé nebe nade mnou
aniž bys mi věnovala více pozornosti
než oparu táhnoucímu majestátně
nad vrcholky stromů a hor
rozplývá se v paprscích slunce
vrací k jehličí vonících borovic
nad mojí rozmýšlivou hlavou
jako by mohl pohlazením čela
upokojit její rozbouřenou mysl
Pohledy času
přivážím si tě do pevnosti (3)
hledím na obloukový most nad řekou
jehož tvar je inspirován pastí k lovení zvěře
temnou obavou z přeplouvání vodních toků
podsvětního proudu říše Hádesově
i posledního z potomků statných koní, vhodných
k přahání živých tvorů do pohřebních kobek
zvyklých na širé prostory pouště, nebo stepi
hřebec nucený jít krokem s chvěním stehen
ve chvílích měřících křehkost díla lidských rukou
předměstími, jež jsou obrazem růstu náměstí
také venkova, jenž se drolí jako omítka
nevratně zdolávaná rašící popínavou vegetací
a nám nezbývá, než se poddat tyranii dráhy
poloměr zakřivení nedovolí snížit rychlost
aby nám utkvěly v paměti lesy a pastviny vpravo
s několika staveními miznoucími za námi
na místech, kde je dovoleno parkovat
unaveným řidičům pro chvilky pod borovicemi
pro zbavení trápení, které působí prázdný žaludek
prázdný měchýř a tíha hlášení z dálnice času...
Do zámku
vjíždíme do očekávání (4)
není žádné tajemství, že čevená znamená
nebezpečí a proto hasící přístroj mého vozu
a tvoje labutí bělost jsou v kontrastu s hnědými vlasy
když procházíme Melrose Ave na Fort Tryon Park
do klášterního muzea výtvarného umění The Cloisters
děti si tam hrály na trávě a jedno z nich v měkkém
červeném plášti tě pozdravilo zvednutou paží
na níž seděla ochočená vrána přivázaná za nohu
s přistřiženými křídly, zatímco na pravé straně
téměř u Lake Lanier již v Jižní karolině vidíme
kačery se zelenými krky jak si počínají hbitěji
než labutě, ale ne tak jako lysky .. vodní slípky
před příchodem raillway rty se dotýkám tvé brady
v přístavu u moře už rozeznávám plachetnice
naklánějící se po větru s vytaženým plachtovím
ve tvaru odlétajících ušlechtilých bílých racků
hledím do hypnózy bílé středové čáry dálnice
jako bych tušil, že nedaleko je Savannah, kde
lze na zámku dostat pokoj pečlivě uzamčený
pokoj útulný opuštěný, pln ozvěn sálavého topení
do dlouhých honosných chodeb a ty se ke mně
tiskneš celým tělem, jako by se's mi svěřovala
do ochrany jednomu z prvních, ale tebe otázka
zda se staneš mojí milenkou příliš neznepokojí..
Hodiny Savannah
ještě jsi mohla říct (5)
přesnost v podružnostech je dobrá
jen jako rámec podstatných věci
z kterých zbyl v cestě jenom bílý pruh
čára v asfaltu znamenající úspěch
úniků před přítomnosti, minulostí i budoucnem
bez rozvádění vzpomínek do příběhu
do hodin nádražní věže v Savannah
vzduch vysychá a obloha se rozehřála
budovy ztrácejí na výšce vzdalováním
zvonicím tichnou zkomírající zvony
a znalost prostoru v němž se pohybuji
lze nahradit znalostí času, do něhož
je můj pohyb vepsán jako do změn tvého
chování rázem, tak slunečnice dovede
zčervenat nebo zmodrat jedinou kapkou
z násosky v laboratoři, ale přívětivost
vyprchává rychleji než příchuť bombónu
rozplynuvšího se v ústech, když se
octneš prostřed proudu od severu k jihu
od lesů k mořím a jako stéblo v řece
nesou mne myšlenky k lůžku té, která si přeje
být uchvácena, přestože nebyla by to pro ni
zábavná hra cestovat v převlečení za dívku
a se nechat mnou zmocnit protilehlým
způsobem pálení slunce vybarveného
šťávou z moreny, aby vyniklo..
The Pine Crest
je tu krásně .. řekla jsi (6)
každý strom je svým způsobem kněz
zatáčka které se říká vlásenková mě donutí
vyjet z hlavní silnice do Pine Crest k lesu
zdánlivě úžící se rovnoběžnou cestou
neustále vedoucí lesem k nízké chatě ..
když vůz zastaví, milá pokorně kloní hlavu
přiloží ji k pravé straně prsou svého ochránce
a zavře oči jako pták na kterého sedla dřímota
jedle budou kralovat nad dřevinami s chatrným
lístím, bělost ji znova oslní a ona se octne
uvnitř hranic sluchových a hmatových vjemů
které v ní budou splývat jako vůně pryskyřic
představuje si nějaký kostel nebo kapli
která zůstala velmi dlouho uzavřena, kde je
cítit vůni omšelého zvlhlého dřeva, smolnou
vůni a chuť podhoubí, vůz ji unesl rychlostí
letící vlašťovky do intimního prostředí pokoje
s fialovými křesly před krbem sálajícím teplo
v zlatém rámu obraz madony s dítětem na klínu
v kamenné zdi bílá váza žlutých lesních květů
soupeřící souvislými myšlenkami o budoucnost
která zacinká kličem z recepce do její žádostivosti
do zimomřivé chtivosti ukojení nezkrotné touhy
souvislé řady borovic ronících živice..
Jediná realita
v souladu s pocity a záměry (7)
když se člověku podaří odtrhnout oči
od postavy v níž zlověstnost soupeří
s nestoudností, osvobodí se od obrazu
sádrové sochy nahé žnečky, jejíž ňadra
přestože jsou vyleštěná, ze záhadných
příčin na sobě uchovávají stopy rtěnky
dvě jezírka s lekníny, znázorněné ve
dvou rytinách v novoklasicistním stylu
tvoří protějšek sochy na podstavci
z napodobeniny hnědého mramoru
a vnášejí sem podivný tón podlahy
vydrhnuté do běla jako v prádelně
možno užasnout nad tím, jak dobře
se snáší sešlost a zastaralost s čistotou
prováděnou za mez krajnosti
jedinou realitu moje tikající hodinky
čas, připomínající každodenní život
.. nenechávám si tento nástroj vnutit
chápu, že mi ubírá nového druhu štěstí
dříve nebo později budu si tě chtít ponechat
nadobro a ve tvém jednání a myšlení
nezbyde už vůbec nic, než ryzí poslušnost
s touhou vrátit se do míst, odkud je vidět řeku
a snění ukončit nebo spíš se rozplynout
v cárech zataženého nebe, jak je ho vidět
z oken, mohutný šedý proud s bílou pěnou
nad návrším, po kterém vede stezka filozofů
ke zříceninám mohutné tryonské baziliky
jakoby stavěné na základech Mithrova
chrámu s oblouky modliteb klášterního muzea
Jako socha
než vstoupíš do prostoru tajemna (8)
nebe je uvnitř velkého vesmírního těla
podzimní červené jehličí vzrostlých borovic
lemuje naše cesty v sešlé zeleni lísek
s keři vonného bezu a listy růžových magnólií
ve stejně krutém kontrastu jako kutny mnichů
vedle pestrých krátkých sukének školaček
též hluboko vystřižené živůtky snímků dívek
evokují přítmí vedle břečtanů, borovic a jedlí
nehlučně se plazící k podezdívce našeho obydlí
k zábradlím a okapům pod břidlicovou střechu
na hranici noční stráně poseté balvany kamenů
nakladených šachovitě na posilu proti bouřím
když se kocháš pohledy na bouřlivé moře
a křečovitě držíš mých ramenou s bušícím
srdcem, jež proto necítí otřesy ani nemohou
měnit jeho rytmus a ty jako socha hledíš
do mých očí, okouzlena hnědou barvou ústřic
neodvracíš pohled, ani neklopíš víčka
v krátkém okamžiku oslepeni žárem polibků
zacítíme na tvářích pohlazení bílé kožešiny
jakoby pěšiny vydlážděné hladkou žulou
která vytváří křivolaké dráhy mezi trávou
mechem a altánkem pod březovými větvemi
v blízosti keřů okrášlených bílými kvítky..
Svoboda touhy
jako vítr na ptačích křídlech (9)
před glycinií stál modrý stůl se sklenicemi
a karafami, jež zářily tisícerými odlesky
měděného popelníku stoupavým pramínek kouře
který mým včelám vůbec nevadil, protože
v protějším koutě bzučí a třepetají se
jako hrozny nesčetných drobných motýlků
ty jsi vetřelkyně a jistě se v duchu ptáš
co jsou to za touhy, vedoucí tě do zajetí
mých myšlenek, někam do čisté poustevny
v nepřístupné samotě, vždy s obavami
zda budeš ukojena a neznáš žádnou jinou
odpověď, než chuť odevzdat se, abych
zvedl k tobě oči a dlouho na tvou chvíli čekal
než použiješ své svobody v jednání
zatímco jistě jsi přijela jenom proto
abys jí byla zbavena a čekala na ruce
pro vydechnutí lesní zvěře, zasažené
do srdce v úsilí zajistit si rovnováhu
bezživotní je stroj a záleží jenom na mně
zda čekání skončí, anebo se protáhne
k věčnosti anebo jen do smrti, rozepínám
řemínky, sponky a tkaničky i řasy přemlouvám
když tvé bílé rty na rudé maluji, jsem šťasten
vlažím je jazykem, slovy a něhou odpírání..
Svlékání kůže
v největší hloubce jsme jenom sami dva (10)
vymýtím z tebe démonickou část
obsaženou v každé lidské bytosti
uchráním hostii tvé vnitřní podstaty
protože můj bůh si tě za sídlo vyvolil
rozhodnutím prozářit mysl jasným světlem
tvé vnitřní podstaty v podobě šíje a hřívy
zjev krásného těla, možná až příliš
chlapeckého, přes drobná hrotitá ňadra
a dlouhé, poněkud hubené nohy
od plochých boků a vydutých beder
hnědé husté chloupky postupující až
na záda a související s tvými kozími spády
jakoby's mým očím barvy tůně působila
slast a rozkoš takovým svlékáním kůže
sloužícím k rozpolcení těla a přistoupení
k výchozímu bodu, jímž svírám tvoje spánky
dlaněmi, jakoby bránil jsem ti v pohybu
na který jsi sama vůbec nepomýšlela
přestože znám všechna tajemství obalu
svírajícího tvé touhy a nadnášejícího tvá vzepětí
možná je nebe uvnitř tvého dívčího těla
možná ty jsi můj vesmír, slastný se při mně bělá..
Zajíc a ohař
chvíle odvahy vypnout se k vzepětí (11)
jemný zvuk kouzavého jazýčku v drážkách
zní v uších ještě dlouho poté, co podivně sílí
a jako přelud zmizí ve vytržení ze sna, jehož
naplnění jsi mohla přirozeně očekávat
v nejbližší chvíli po tom zmateném bloudění
až k samému prahu rozkoše, jako ve filmu
předivo prosté obraznosti se trhá v okamžicích
předvádění nejlepší části podívané, už to není
tak dlouho očekávané vzrušení ve výponu, když
uniká před samým rozuzlením a nit se náhle
tentokráte přetrhává nenapravitelně, aniž
by bylo cokoliv zanedbané, hluk sílí
a nabývá zřetelněji kovového zabarvení
najednou nemá nic společného s táhlým
chřestáním drobných kuliček, vytrhávaných
z důlků zipu působením jazýčku, mění se ve hřmot
řachot a dunění vichru hurikánu a vyvolává
představu železných plátů, okovaných kol války
řetězů radlic a praskajících kýlů námořných lodí
zvuk se nutkavě vlamuje do celé mé bytosti
protože přichází z rozlehlého prostoru Pacifiku
a odvádí od milování, které je cílem tíživého snění
v ohništi rudého slunce sledovaného ze stínu
kde si hraješ na zajíce pronásledovaného ohaři
necháš se občas přichytit, jenom na tvé přání
pro potěšení stát se kořistí a být jako lámána
v kříži, rdoušena, trhána na kusy a požírána
ve chvílích, kdy zlato ve tvých očí se zatřpytí silněji
pleť zčervená přílivem krve do vlásečnic i při zvedání
kdy se jako údajná oběť oprašuješ z písku
tvou tváři blysne výraz ironické vítězoslávy
dokonce i krutosti, pro které tě tak miluji..
Obětování
proud strhující do nevědomí (12)
dotekem tvých prstů jsem pochopil
co znamená ono tajemné obětování své vůle
na protepleném místě měkkých přikrývek
netrpělivě přijímáš moje motivy oddanosti
ano, zřekla se's vlády nad svým tělem
v podivuhodném zalíbení pokoře
poddajnost snítky, které jsi jistě schopna
být živoucí a jemně ohebná v cizí moci
v oslnivě bílé místnosti atlasových potahů
rozeznělé ptačím zpěvem s jasnou zvučností
ohlašující den bez deště s možností proměny
podzimní oblohy vidím stejně nepravděpodobnou
jako zemětřesení na terase zalité sluncem
kde svítí jako maják stříbro čajové konvice
mezi pnoucími glyciniemi a psím vínem
táhnoucím se po bílé zdi proti zvědavým
pohledům, než vstaneš a bez okolků projdeš
do koupelny pod sprchu tak horkou
jak jen je možné snést z vděku nad darem
jenž jsi přijala a tím projevila souhlas
se svým osudem mocně se drhnoucí
třecím ručníkem v sítnici zrcadla zjevíš mi
obraz svého těla zčervenalého třením..
Barvy chladu
radost bolestí vykoupená (13)
když ztichne ptačí křik
buď ve střehu
ranní hodinou silnic bez provozu
ve větvích vysokého stromu
pod ztěmnělou oblohou bez slunce
nemůžeš prorazit ani ty
posazena jako květ stromu
nabízíš tělo jako okvětí
paprskům, jež zdolají mlhu
a rozlehnou se jako ptačí melodie
v trylcích rozmanitosti zpěvu
padnou jako vodní kapky rosy
do snových obrazů roztřepené
a vdechované do prsou
se zlatým řetízkem a schvěním ňader
z nichž se mi pohnou ruce k bokům
připomínajíc tobě samotné
mnohá pohlazení pahorků a pahorkatin
nádherných oblastí slov řečených svévolně
zbavujících tě myšlenek na předměty
a soustřeďujících slast smyslů
v bledém měsíčním světle
pronikajícím do tvého pokoje
v němž nás varují barvy chladu
před opuštěním tepla útočiště
Zvěst skonů
řezavé znamení osudu se zahnízdí (14)
jako lučišníkova střela byl jsem ti vržen vstříc
dovedla's zachytit a rozluštit můj nápis
hledíš jistě hmyzíma očima pavouků
když jsem se objevil a uzřel v zorném poli
vedle milování a líbezností, které bez nadsázky
umíš s dovedností učitelky tance
neboť předvádíš mi obojí v rychlosti
a neodbytném násilí určujícím dost přesně
duchovní oblast i hmotné prostředí v naší
společné historii vzestupného pořádku
ve kterém jako nutkavá melodie ozývá se
leitmotiv smutku s mátožící příchutí
posledních tónů klavíru v symfonii skonů
jako hranic plynů pohlcených válcem pohybu
do minulosti zahnaného pohledu zpětného
zrcátka na zlověstnou rakev, předmět zmizelý
ze scény do jámy a pod pořádný kopec hlíny
myšlenka na úmrtí přesto zůstává, ale květné
obrazy ztrácí největší díl své dráždivé povahy
obrovská chobotnice přisátá chapadly ke skále
vedle níž svítíš hedvábným leskem svého mládí
v očích ti vidím odhodlání raději se zabít
než zanedbat svůj každodenní projev k milé
který je pro nás smyslem života, protože
každá minuta tvé blízkosti je mi cennější
než den, nebo týden všedního běhu dění..
Sýrová mísa
štěstí je lehkost a touha zůstat navždy (15)
oválná sýrová mísa se zeleninou
kobližky kozího sýra s ovocem
koláč s borůvkami ve věnci
fialové dásně úst a konečků prstů
růžové svíčky, v přítmí šero baru
za řekou inkoustový měsíc v úplňku
vyprázdnila jsi sklenku indiánské pálenky
jako kdybys umlčela dýchání na tváři kůže
a zasmušila se, neměla více síly ani touhy
zazářit místo mne u krbu z narudlého dřeva
.. budu spát uvnitř broušeného granátu..řekla's
nebo spíš v jeskyňovitém nitru drahokamu
velkého nebroušeného surového rubínu
tvůj prstene byl osazen růžovým berylem
vybroušeným do hruškovitého tvaru
vrhal živější záblesky, než roznícené
kameny okolních výhní, sám růžový kámen
a drobný briliant do něj zasazený
dovedl mě k tobě přes naprostou tmu
závěsem prosákl průsvit měsíčního světla
odražený jasem atlasových přikrývek
snad jsi v tu chvíli myslela, že sníš svůj sen
než moje ruka slídící po horním prostěradle
dosledovala měkký obrys tvého těla a sjela
ze šíje na krk, zkoumajíc hravým pohybem
čelo, spánek a tvář, oči a ústy, chvění víček
dobrovolně předstírajících spánek..
Peřeje lásky
stoupáš tak vysoko jak dovolí bůh (16)
vychutnáš bez nebezpečí rozkoš největších
rychlostí, hey sandro nemůžeš dostat lepší
předehry tvému odevzdání se tepáním o závod
pro snížení hladiny adrenalinu než posilníš hlas
skleničkou ostrého punče, který tě omámí vůní
a vysaje z hloubi tvé paměti jakoukoli vzpomínku
aktuální a pěstovanou, jako rostlinku která má
vykvést a vydat plod, větvit se, proto láskyplně
bdíš nad jejím růstem, podpíráš ji ze všech stran
klene se v loubí pro místečko oddělené od světa
vůně calvados houstne a odvádí do pozadí
pocit nebezpečí, když čteš de commercio animae
et corporis a kůže vazby je ta z nejhladších, jen
slabý růžový odlesk vypracované telecí bandáže
jakoby přicházel z velké dálky a neustále dráždil
v rytině na zdi, představující mladičkou svatou Lucii
vydanou konzulem Pascalem napospas prostituci
a napadlo tě, že všechno pozoruhodné ve tvém životě
se projevilo přechodným pocitem, jak lidský život
je vskutku jen řada prahů a pádů v proudu řeky
úseky klidné kalné vody znuděné lhostejnosti
ale i smaragdově jiskřícími peřejemi lásky..
V temnotě pokoje
až na dno se schoulit (17)
využil jsem přestávky jako námořník
vyjasnění oblohy po náporu vichřice
a vystavil tvé tělo i vědomí násilí
jako je jinak vystavuješ slunci a čisté vodě
napospas bolestem, které prohlodávají
ticho a podivuhodným způsobem
se mění v hřejivý pocit blaha, zaplavující
celý zbytek bytosti, jako neodmyslitelná
reálná skutečnost, jíž se odevzdáváš
v snové představě dosažení nirvány..
až jsem pocítil tvůj plamen a žhnoucí radost
v oboustranném splynutí útočné žádostivosti
tmou se mihl plamen a já ztrnul závratí
jež nás podmanila neznámou žuřivou lačností
podtržením země a všeho co s tím souvisí
v překvapivém vzduchoprázdnu a bezmoci
jakoby to byl ópiový dým nebo kouř marihuany
.. moje vědomí se propadlo a závrať
přišla ještě dříve, než jsem tě stáhl pod sebe
sněhové vločky vzplanuly oslnivým světlem
jako kapky páry mě jímaly svou vroucností
vírou ve vlnách, které mě potápěly pokaždé
o něco hlouběji pod nádhernou horu tak lehkou
přes to, že se tyčila až ke stropu v temnotě pokoje
byla to nesmírná bělost a já tě cítil v proměně
pod mýma rukama, doznívajíc jako hlahol
zvonů ze vzdáleného cimbuří chrámu naděje
s mateřskou vděčností vklíněná do mne
zníš v podloubí společného hlubokého spánku..
Vůně snů
všechny sny jsou tvoje vůně (18)
než pocítíš náhlé pálení v hrdle
opona kleká jako v divadle
o propojení těla alkoholem
bordovým závěsem rozevřeným jenom
aby do pokoje vklouzlo zrádné světlo
ničitel nejdelších snů které jen vůně živí
rozpínáš paměť úměrně vdechování
z prázdné skleničky, tou se už neposilníš
odhodláním schovat se do malého pohárku
ochránit tím vědomí před hlukem myšlenek
který neustále ruší, jako neznámý příliv slov
do usilovného vzpomínání na budoucnost
snad se ti podaří odpoutat do beztíže
od prosté kavárny, od spánků na dlaních
vrátit se do těla v neznámém pokoji
uvedeném v nepořádek zmítanými těly
bílé podušky zejí nádhernou nahotou
vzdávají se moci pozdní noci, ležící
prostřed lůžka spojení dívčích nohou
pokrytých něžnostmi, před tvrdým průnikem
uzavřeným nad tvojim tělem ve slabém přísvitu
pronikajícím z venkovního stromořadí
pak vědomí zpět vrací myšlenku a neporadí
zda je slušné v nahotě mluvit nahlas
to rozházené lůžko tvojí vládu zcizí
výmluvný průvodce milování v krizi
hned všechno sklidí a zmizet stačí
jako noční prach planetky ve vysavači..
Úmrtní avízo
vteřiny náš osud hraničí (19)
myslím na zelené nazlátlé hlubiny lesů
pohlcující milence v druhém dějství tristana
svatební pokoj v němž se rýsuje rov lásky
maskáče vojáků zvláštních jednotek
připodobnělé lístí, kůra stromů a pohyby
stotožnění s rostlinnou říší v dříku kmenů
jako předsunutý posel vonících borovic
nelítostných k nepříteli i lokajským k autoritám
vstoupíš do zámku tělesných rozkoší
a nebýt toho, že nesvítí slunce, nebyl by
mezi danou chvílí a vzpomínkou, pojící se
k osamělému zámku žádný rozdíl, avšak rozdíl je
ve smutku denního světla, stékajícího
z mračné oblohy do lánů polí, jež kdysi
zářili jako zelené tabule ve svitu nebeských lustrů
dálky se rozplývaly v jemné mlze, možná
to byly jenom páry stoupajících jezerních ploch
připomínající posmrtná oznámení osudů
zhmotníš-li je do trojrozměrnosti v prudkém
kontrastu bílé a černé a toto zvláštní uspořádání
fascinuje, jako tvář za brýlemi s vypouklými skly
jako hmyzí oči plutonské kobyly farizejů
je moje mysl zcela ovládaná komplexem
zasouvání dvojiček obchodního centra WTC
do hloubi země, v explozi prachu a ohňů kerosenu
blízké nepřístupnému moři vody, co je nezachrání
budoucnost za námi a čeká nás jenom minulost
pohled na čas zastavil žaluzie digitálu 8:46 AM a 9:03 AM..
Mýtina blaženosti
nikdy se nevrátí pohádka mládí (20)
procházím řídkým mlázím, několikrát
se vyhnu kmenům a hustým keřům
než objevím rozlehlý volný prostor
panenskou mýtinu blaženosti
pár kroků od bílé břízy, malý ostrov
z vyprávění starých mořeplavců
dopadá rudé ostří paprsků slunce
zešikma z průrvy rozestoupených
mraků, jeho korona je nízko a stébla trávy
drobné lístky a květy snad ožívající
náhlým přílivem světla, jehož pozadí
je zamořené jemným popraškem pylů
zelenobílé kokoříky rozkmitané vánkem
praporů Prorokových, rozvinutých nad
hordami osmanských táhnoucích do boje
rostlinné zvonky jim zvoní a nedávají
zapomenout na ona tajemné znamení
na oddenku, jíž by se povedlo vynést
jediným řezem nože je denní světlo
od chvíle co jsem uvolil obejít se
bez nových nebývalých věcí a posouvám
vzpomínky rychle jako kulisy na jeviště
hmotou paměti je zároveň krystalizuji
pokud moje mýtina nepřestává existovat
couvá tiše kamsi do pozadí za tebe
na niž právě soustřeďuji svoji pozornost..
Rozbušit spánky
a navždy cítit každě ráno (21)
nedotkla se's kohoutků sprchy
ani umyvadla
nevěnovala's řádnou péči svému tělu
pohrdla's pročesáním hnědých vlasů
zastřižených chlapecky nakrátko
nevyčistila si's zuby a nenalíčila rty
ani do zrcadla jsi nepohlédla
tvoje nahota se podobá lístí
sesbíranému na podzim v lese
v jemném hodvábí kalhotek
prosvítá trojúhelník chmýří
vklouznutý do bílého overalu
v teplém a příjemném šimrání kožešiny
hrne se ti krev celou plochou pokožky
do hlavy do tváří a jediný kus oděvu
který ti dovede zakrýt adrenalin
se vytažením dlouhého zipu zacelí
tělo se stává štíhlým nástrojem mozku
v měkce vystlaném pouzdře
bez punčoch a ponožek
nazuté hnědé polovysoké boty
podšité stejnou kožešinou jako bunda
s límcem sepnutým pod ušlechtilou tváří
volně utažené řemínky rukavic
zvonící světlo slunce dopadá
na vstupní branku do zahrádky
ptáci před ní
se budou rozlétavat vzduchem
letící střely v třepotu křídel
hra světel odražené hladiny louže
Od trnů šípků
noc ani den touhou nenasytíš (22)
středem mé mýtiny provádíš dychová cvičení
kroužením paží a výponem na špičkách
vzýváš tváří ke slunci o novou životní sílu
tep nám buší rychleji a krev proudí celým
kruhem, jako odměna od toho, jemuž jsi ho
nabídla, pyšná na sebe a toužíc právem
vidím tě lehce krvácející od trnů šípků
zbavenou oděvu a s rozedranou kůží
omámenou sítí husté květeny na mýtině
milované a milující slunečními paprsky
na stehnech, na bocích, pod ňadry
odhodlaná plnit mé veškeré požadavky
na hubeném břiše zahaleném do šumu
šlehajících květních lístků, snášejících se
jako žlutavý déšť na lůžku v odpočinku
kde s hlavou zavrácenou nazad s bedry
naddviženými nabízející se jako kořist
nabízíš své květy glycinie k oběti včel
z nedalekého keře vylétne zbrklá kosice
opouští hnízdo s vejci barvy azurové modři
jako já opouští lenost, když vzduch je svěží
odmítám jenom plnit se a vyprázdňovat
v hřejivých podmínkách prostoru kolem
v dřímotě losů, ke vzletu do vykotvení lodí
ve stavu vnímavosti, známém jenom zřídka
zdá se mi, že splývám s rozehřátým ovzduším
vystupuji z obrazu stvoření muže a ženy
stržen Samaritán k životu nesmírné síly
jehož důsledkem je spojení duší lidských párů
v souznění s manipulací vesmírní energie ..
Krájet chléb
zralost je odvaha zaujmout nový prostor (23)
máš pocit, že se v tobě zrodil proud
a do těla vrátil rytmus kterému
skončilo dlouhé přezimování
dění se vrátilo k normálnímu průběhu
krev koluje v tepnách a žilách
v šatech mladého děvčete
přístupná šťastným i zlým náhodám
drahým i lhostejným
někdy osamocený kámen
opouštíš nerostnou říši
a chvatem přes rostlinnou
se vracíš do sféry vyšších bytostí
nezměníš se na medvědici
i ty chceš krájet chléb
dělit se o tabulku čokolády
loupat ovoce, mělnit chuť jídel
a dotýkat se mého těla jako mého
projíždět sporým osvětlením
za podivného vnitřního rozbřesku
vrátil se opožděný svět
do řeky pod fošnovým mostem
bledě zelené vody zrcadlí plochy
žlutých zdí, rudých střech a kmeny stromků
ke mžiku pomyšlení na smrt
ale proč myslet na ni
když život je tak štědrý a vášnivý
v každém bodě těla i pouzdra...
Tisíc čepelí
můj svět je v plynném obalu země (24)
štěstí je plynout s proudem
v pouštích projíždět směry směrů
cesty bez konce, zahýbající k oázám
v neutichajícím klidu mysle neznáš noc
bezmocně se brániš okouzlení
opájen hnutím pro jemné zběsilosti
a nevzpínala by se's ani teď
podél své cesty běžící do pasti perspektivy
jak jednotvárný je hmotný život
kterého já jsem moudrý bigot
jenž se za tvé hranice nedostal
do těla i vědomí však sedá pocit blaha
do dvěří neznámých, kde sídlí rovnováha
vesmír Dionýzský dnes vrhá tisíc čepelí
plynou do jediné rány, kterou se do mne
vrývá tvoje tvář úsměvem malinových rtů
než mě pohltíš nekonečnou rozpínavostí
v bezbřehém smutku tváře Infantil ..
Miluji tě, miluji tě
jsem bez hranic a připraven (25)
zbláznil jsem se do Jenny ? ona zbláznila se
do mne, lítám, padám, odmítám s ní trpět
v jedném domě, já se vrátím, nebyl jsem,
už jistě budu mrtvý, rozevlátý hrozný sen
mne vsákl do tvé kutny, to ona byla, ona je a ona
bude se mnou, obejmi mne zavři mne a ke mně
pojď si slehnout..
v jediném soutoku zcelím pár potoků
propletu dva květy, Vesna je posvětí
pár perel roznítím, pohled ti spálím
zůstanou pomlkou, dvou rukou páry
tělem smím blouditi, místy kde ty jsi ty
ve skalních podloubích dotek rtům zasnoubím..
ach .. to je ta chvíle, co příjde … jako teď
když odnáším tě do letadla v cínu
vesly šumí tvoje chladná .. země kapucínů
nocím zítřků náleží jak mám tě hrozně rád
.. snad ..neptej se mě … já v tobě jsem to dítě
a miluji tě, miluji tě … navždy jsi můj hlad
Finito alegorie
smrt není tělo, smrt je nebýt (26)
nemohla jsem se s tebou spojit, nejde to
ale vzkaz jsem četla
.. já si připadám jako ta bytost na tvém obrázku
s tím měsícem, moc mně zasáhla někde
strašně hluboko, objetí bez citu není ničím
...a sliby, které se neplní, vášeň co do rána
vychladne, něha jež nitro nezvlní, za niž se stydím
za dne...já jsem z té planety tvého obrazu
z té modré .. a strašně bych chtěla domů, zpátky !
ale Caylen !, průhledem očních oblouků vidíš do mozku
probíhají v něm nikdy nepoznané procesy lásky
nemohou být fyziologické povahy, nejsou ani
metafyzické, prozíravě nebyli jsme vybaveni
možností poznat povahu těchto procesů
aby bylo vyloučené sebezničení, spojení
doprovází opojné zamilování, které rozmetá
stavbu tvých priorit a spoutá bolest, spřáhnutou
s nevýslovnými pocity štěstí z nadvlády nad životem
konec je nesnesitelnou bolestí a útrapami, kdy
máš právo na svůj protějšek, protože je částí tebe
a naopak, vlastnictví je nehmotné a životodárné
hviezdy tiež iste vedeli, že rozdielnosť nás rozdelí
ulítla čejka nesmělá, mé moře zbarvilo se do běla
na náhrobcích jsme seděli, do tváří pravdě hleděli
a touha se víc nevrátí, její loď na vlně se převrátí
k tebe som prišiel na nárte nôh mi visel ťažký
mosadzný zvon, mrazivý vietor, tatranská šibenica
čo vyštípe ti líca ..
Dveře k otevření
láska nám dává sílu být (27)
je to smrt, anebo něčí rovnováha ?
jaký jas a klid pohrdnout osudem
nebo jej obrátit, dostat tě milá do područí
vzít jemně vzít v náručí, až jednou příjde den
kdy vytratí se čára dělící všední svět
z asfaltu jako šedá pára, den uchvátí tě naposled
za ním jen ostrý vítr, bouře, led; nekonečné
množství drobných smrtí; první a poslední
myšlenky, od okamžiku sání matčina prsu,
naposled .. vůni jasmínu, anebo tuberóz
šedý nebo bílý kaviár, anebo květnová alóza
jelení kýta s hnědou omáčkou s brusinkami
naposled .. napít vína Chateau-Chalon z hranaté
láhve, zugskou starou třešňovici z věžaté láhve
piemontské bílé lanýže a uslyšet Don Giovanniho
anebo druhé dějství Tristana
naposled .. trubku Louise Armstronga a její
drsný hlas, anebo Ornett Coleman když koří sax
ach .. ze všech těch konců už nejeden nastal
a nejednou už smrt zarazila dvěře k otevření
Políček od větru
jaká jsi před setkáním (1)
tvůj náhrdelník z onyxových korálků zdobí
zbarvení měnivé duhovky mých očí
nepodobáš se vůbec ženám, které ráno
smaží vejce na pánvi anebo oprašují nábytek
ani stařičkým směšně necudným fotografiím
dívek oděných jenom ve snubních prstenech
teprve s tebou jsem pocítil, že nic není dvakrát
že láska zvlášť je po každém setkání nová
a na těchto půvabnostech změn cítím
jsem živ a ty také s rozkoší vdechuješ vůně
chladivého lesního vzduchu pyšná jako já
na to, že unikáš bezduchému opakování všeho
nemusíš schovávat obličej do známé masky
dětí, jež by měly být ve škole a věšet se
na konce plastových tyčí basketových košů
všechno hravě vymažeš bez okolků jakobys
obdržela od větru lehký políček v polibku
z modré průrvy oblohy od rozzářeného slunce
mladé lístí se třpytí obrovským hejnem
zlatých rybek v této krásné zemi s mořem
kde zvědavě hledím na každou z tvých lodí
v níž se vzdaluješ na obzoru černá čárka
bytost měnící se v ženu sirénu a milenku...
Chvění
moje úcta a odhodlání (2)
jehličí a lístí stromů se chvěje
aniž je cítit sebemenší pohyb obrany
v přirozeném oddechování živé přírody
tep člověka s pocitem úcty k bytí
bázně banální a pietistické pokory
ve stavu vytržení ze spatření tvé aury
jsem ochoten podlehnout tvým přednostem
jakékoli choutce anebo rozmaru těla
i když to není odcizení ani dobrá vůle
jenom oslabení schopností sebekontroly
pro tvoji nikoli virtuální ale hmotnou krásu
která vyvolává kořistnickou touhu lovce
citlivé osoby, malíře, básníka
jako velký křídlatý brouk s křídly
protínáš bzučivé nebe nade mnou
aniž bys mi věnovala více pozornosti
než oparu táhnoucímu majestátně
nad vrcholky stromů a hor
rozplývá se v paprscích slunce
vrací k jehličí vonících borovic
nad mojí rozmýšlivou hlavou
jako by mohl pohlazením čela
upokojit její rozbouřenou mysl
Pohledy času
přivážím si tě do pevnosti (3)
hledím na obloukový most nad řekou
jehož tvar je inspirován pastí k lovení zvěře
temnou obavou z přeplouvání vodních toků
podsvětního proudu říše Hádesově
i posledního z potomků statných koní, vhodných
k přahání živých tvorů do pohřebních kobek
zvyklých na širé prostory pouště, nebo stepi
hřebec nucený jít krokem s chvěním stehen
ve chvílích měřících křehkost díla lidských rukou
předměstími, jež jsou obrazem růstu náměstí
také venkova, jenž se drolí jako omítka
nevratně zdolávaná rašící popínavou vegetací
a nám nezbývá, než se poddat tyranii dráhy
poloměr zakřivení nedovolí snížit rychlost
aby nám utkvěly v paměti lesy a pastviny vpravo
s několika staveními miznoucími za námi
na místech, kde je dovoleno parkovat
unaveným řidičům pro chvilky pod borovicemi
pro zbavení trápení, které působí prázdný žaludek
prázdný měchýř a tíha hlášení z dálnice času...
Do zámku
vjíždíme do očekávání (4)
není žádné tajemství, že čevená znamená
nebezpečí a proto hasící přístroj mého vozu
a tvoje labutí bělost jsou v kontrastu s hnědými vlasy
když procházíme Melrose Ave na Fort Tryon Park
do klášterního muzea výtvarného umění The Cloisters
děti si tam hrály na trávě a jedno z nich v měkkém
červeném plášti tě pozdravilo zvednutou paží
na níž seděla ochočená vrána přivázaná za nohu
s přistřiženými křídly, zatímco na pravé straně
téměř u Lake Lanier již v Jižní karolině vidíme
kačery se zelenými krky jak si počínají hbitěji
než labutě, ale ne tak jako lysky .. vodní slípky
před příchodem raillway rty se dotýkám tvé brady
v přístavu u moře už rozeznávám plachetnice
naklánějící se po větru s vytaženým plachtovím
ve tvaru odlétajících ušlechtilých bílých racků
hledím do hypnózy bílé středové čáry dálnice
jako bych tušil, že nedaleko je Savannah, kde
lze na zámku dostat pokoj pečlivě uzamčený
pokoj útulný opuštěný, pln ozvěn sálavého topení
do dlouhých honosných chodeb a ty se ke mně
tiskneš celým tělem, jako by se's mi svěřovala
do ochrany jednomu z prvních, ale tebe otázka
zda se staneš mojí milenkou příliš neznepokojí..
Hodiny Savannah
ještě jsi mohla říct (5)
přesnost v podružnostech je dobrá
jen jako rámec podstatných věci
z kterých zbyl v cestě jenom bílý pruh
čára v asfaltu znamenající úspěch
úniků před přítomnosti, minulostí i budoucnem
bez rozvádění vzpomínek do příběhu
do hodin nádražní věže v Savannah
vzduch vysychá a obloha se rozehřála
budovy ztrácejí na výšce vzdalováním
zvonicím tichnou zkomírající zvony
a znalost prostoru v němž se pohybuji
lze nahradit znalostí času, do něhož
je můj pohyb vepsán jako do změn tvého
chování rázem, tak slunečnice dovede
zčervenat nebo zmodrat jedinou kapkou
z násosky v laboratoři, ale přívětivost
vyprchává rychleji než příchuť bombónu
rozplynuvšího se v ústech, když se
octneš prostřed proudu od severu k jihu
od lesů k mořím a jako stéblo v řece
nesou mne myšlenky k lůžku té, která si přeje
být uchvácena, přestože nebyla by to pro ni
zábavná hra cestovat v převlečení za dívku
a se nechat mnou zmocnit protilehlým
způsobem pálení slunce vybarveného
šťávou z moreny, aby vyniklo..
The Pine Crest
je tu krásně .. řekla jsi (6)
každý strom je svým způsobem kněz
zatáčka které se říká vlásenková mě donutí
vyjet z hlavní silnice do Pine Crest k lesu
zdánlivě úžící se rovnoběžnou cestou
neustále vedoucí lesem k nízké chatě ..
když vůz zastaví, milá pokorně kloní hlavu
přiloží ji k pravé straně prsou svého ochránce
a zavře oči jako pták na kterého sedla dřímota
jedle budou kralovat nad dřevinami s chatrným
lístím, bělost ji znova oslní a ona se octne
uvnitř hranic sluchových a hmatových vjemů
které v ní budou splývat jako vůně pryskyřic
představuje si nějaký kostel nebo kapli
která zůstala velmi dlouho uzavřena, kde je
cítit vůni omšelého zvlhlého dřeva, smolnou
vůni a chuť podhoubí, vůz ji unesl rychlostí
letící vlašťovky do intimního prostředí pokoje
s fialovými křesly před krbem sálajícím teplo
v zlatém rámu obraz madony s dítětem na klínu
v kamenné zdi bílá váza žlutých lesních květů
soupeřící souvislými myšlenkami o budoucnost
která zacinká kličem z recepce do její žádostivosti
do zimomřivé chtivosti ukojení nezkrotné touhy
souvislé řady borovic ronících živice..
Jediná realita
v souladu s pocity a záměry (7)
když se člověku podaří odtrhnout oči
od postavy v níž zlověstnost soupeří
s nestoudností, osvobodí se od obrazu
sádrové sochy nahé žnečky, jejíž ňadra
přestože jsou vyleštěná, ze záhadných
příčin na sobě uchovávají stopy rtěnky
dvě jezírka s lekníny, znázorněné ve
dvou rytinách v novoklasicistním stylu
tvoří protějšek sochy na podstavci
z napodobeniny hnědého mramoru
a vnášejí sem podivný tón podlahy
vydrhnuté do běla jako v prádelně
možno užasnout nad tím, jak dobře
se snáší sešlost a zastaralost s čistotou
prováděnou za mez krajnosti
jedinou realitu moje tikající hodinky
čas, připomínající každodenní život
.. nenechávám si tento nástroj vnutit
chápu, že mi ubírá nového druhu štěstí
dříve nebo později budu si tě chtít ponechat
nadobro a ve tvém jednání a myšlení
nezbyde už vůbec nic, než ryzí poslušnost
s touhou vrátit se do míst, odkud je vidět řeku
a snění ukončit nebo spíš se rozplynout
v cárech zataženého nebe, jak je ho vidět
z oken, mohutný šedý proud s bílou pěnou
nad návrším, po kterém vede stezka filozofů
ke zříceninám mohutné tryonské baziliky
jakoby stavěné na základech Mithrova
chrámu s oblouky modliteb klášterního muzea
Jako socha
než vstoupíš do prostoru tajemna (8)
nebe je uvnitř velkého vesmírního těla
podzimní červené jehličí vzrostlých borovic
lemuje naše cesty v sešlé zeleni lísek
s keři vonného bezu a listy růžových magnólií
ve stejně krutém kontrastu jako kutny mnichů
vedle pestrých krátkých sukének školaček
též hluboko vystřižené živůtky snímků dívek
evokují přítmí vedle břečtanů, borovic a jedlí
nehlučně se plazící k podezdívce našeho obydlí
k zábradlím a okapům pod břidlicovou střechu
na hranici noční stráně poseté balvany kamenů
nakladených šachovitě na posilu proti bouřím
když se kocháš pohledy na bouřlivé moře
a křečovitě držíš mých ramenou s bušícím
srdcem, jež proto necítí otřesy ani nemohou
měnit jeho rytmus a ty jako socha hledíš
do mých očí, okouzlena hnědou barvou ústřic
neodvracíš pohled, ani neklopíš víčka
v krátkém okamžiku oslepeni žárem polibků
zacítíme na tvářích pohlazení bílé kožešiny
jakoby pěšiny vydlážděné hladkou žulou
která vytváří křivolaké dráhy mezi trávou
mechem a altánkem pod březovými větvemi
v blízosti keřů okrášlených bílými kvítky..
Svoboda touhy
jako vítr na ptačích křídlech (9)
před glycinií stál modrý stůl se sklenicemi
a karafami, jež zářily tisícerými odlesky
měděného popelníku stoupavým pramínek kouře
který mým včelám vůbec nevadil, protože
v protějším koutě bzučí a třepetají se
jako hrozny nesčetných drobných motýlků
ty jsi vetřelkyně a jistě se v duchu ptáš
co jsou to za touhy, vedoucí tě do zajetí
mých myšlenek, někam do čisté poustevny
v nepřístupné samotě, vždy s obavami
zda budeš ukojena a neznáš žádnou jinou
odpověď, než chuť odevzdat se, abych
zvedl k tobě oči a dlouho na tvou chvíli čekal
než použiješ své svobody v jednání
zatímco jistě jsi přijela jenom proto
abys jí byla zbavena a čekala na ruce
pro vydechnutí lesní zvěře, zasažené
do srdce v úsilí zajistit si rovnováhu
bezživotní je stroj a záleží jenom na mně
zda čekání skončí, anebo se protáhne
k věčnosti anebo jen do smrti, rozepínám
řemínky, sponky a tkaničky i řasy přemlouvám
když tvé bílé rty na rudé maluji, jsem šťasten
vlažím je jazykem, slovy a něhou odpírání..
Svlékání kůže
v největší hloubce jsme jenom sami dva (10)
vymýtím z tebe démonickou část
obsaženou v každé lidské bytosti
uchráním hostii tvé vnitřní podstaty
protože můj bůh si tě za sídlo vyvolil
rozhodnutím prozářit mysl jasným světlem
tvé vnitřní podstaty v podobě šíje a hřívy
zjev krásného těla, možná až příliš
chlapeckého, přes drobná hrotitá ňadra
a dlouhé, poněkud hubené nohy
od plochých boků a vydutých beder
hnědé husté chloupky postupující až
na záda a související s tvými kozími spády
jakoby's mým očím barvy tůně působila
slast a rozkoš takovým svlékáním kůže
sloužícím k rozpolcení těla a přistoupení
k výchozímu bodu, jímž svírám tvoje spánky
dlaněmi, jakoby bránil jsem ti v pohybu
na který jsi sama vůbec nepomýšlela
přestože znám všechna tajemství obalu
svírajícího tvé touhy a nadnášejícího tvá vzepětí
možná je nebe uvnitř tvého dívčího těla
možná ty jsi můj vesmír, slastný se při mně bělá..
Zajíc a ohař
chvíle odvahy vypnout se k vzepětí (11)
jemný zvuk kouzavého jazýčku v drážkách
zní v uších ještě dlouho poté, co podivně sílí
a jako přelud zmizí ve vytržení ze sna, jehož
naplnění jsi mohla přirozeně očekávat
v nejbližší chvíli po tom zmateném bloudění
až k samému prahu rozkoše, jako ve filmu
předivo prosté obraznosti se trhá v okamžicích
předvádění nejlepší části podívané, už to není
tak dlouho očekávané vzrušení ve výponu, když
uniká před samým rozuzlením a nit se náhle
tentokráte přetrhává nenapravitelně, aniž
by bylo cokoliv zanedbané, hluk sílí
a nabývá zřetelněji kovového zabarvení
najednou nemá nic společného s táhlým
chřestáním drobných kuliček, vytrhávaných
z důlků zipu působením jazýčku, mění se ve hřmot
řachot a dunění vichru hurikánu a vyvolává
představu železných plátů, okovaných kol války
řetězů radlic a praskajících kýlů námořných lodí
zvuk se nutkavě vlamuje do celé mé bytosti
protože přichází z rozlehlého prostoru Pacifiku
a odvádí od milování, které je cílem tíživého snění
v ohništi rudého slunce sledovaného ze stínu
kde si hraješ na zajíce pronásledovaného ohaři
necháš se občas přichytit, jenom na tvé přání
pro potěšení stát se kořistí a být jako lámána
v kříži, rdoušena, trhána na kusy a požírána
ve chvílích, kdy zlato ve tvých očí se zatřpytí silněji
pleť zčervená přílivem krve do vlásečnic i při zvedání
kdy se jako údajná oběť oprašuješ z písku
tvou tváři blysne výraz ironické vítězoslávy
dokonce i krutosti, pro které tě tak miluji..
Obětování
proud strhující do nevědomí (12)
dotekem tvých prstů jsem pochopil
co znamená ono tajemné obětování své vůle
na protepleném místě měkkých přikrývek
netrpělivě přijímáš moje motivy oddanosti
ano, zřekla se's vlády nad svým tělem
v podivuhodném zalíbení pokoře
poddajnost snítky, které jsi jistě schopna
být živoucí a jemně ohebná v cizí moci
v oslnivě bílé místnosti atlasových potahů
rozeznělé ptačím zpěvem s jasnou zvučností
ohlašující den bez deště s možností proměny
podzimní oblohy vidím stejně nepravděpodobnou
jako zemětřesení na terase zalité sluncem
kde svítí jako maják stříbro čajové konvice
mezi pnoucími glyciniemi a psím vínem
táhnoucím se po bílé zdi proti zvědavým
pohledům, než vstaneš a bez okolků projdeš
do koupelny pod sprchu tak horkou
jak jen je možné snést z vděku nad darem
jenž jsi přijala a tím projevila souhlas
se svým osudem mocně se drhnoucí
třecím ručníkem v sítnici zrcadla zjevíš mi
obraz svého těla zčervenalého třením..
Barvy chladu
radost bolestí vykoupená (13)
když ztichne ptačí křik
buď ve střehu
ranní hodinou silnic bez provozu
ve větvích vysokého stromu
pod ztěmnělou oblohou bez slunce
nemůžeš prorazit ani ty
posazena jako květ stromu
nabízíš tělo jako okvětí
paprskům, jež zdolají mlhu
a rozlehnou se jako ptačí melodie
v trylcích rozmanitosti zpěvu
padnou jako vodní kapky rosy
do snových obrazů roztřepené
a vdechované do prsou
se zlatým řetízkem a schvěním ňader
z nichž se mi pohnou ruce k bokům
připomínajíc tobě samotné
mnohá pohlazení pahorků a pahorkatin
nádherných oblastí slov řečených svévolně
zbavujících tě myšlenek na předměty
a soustřeďujících slast smyslů
v bledém měsíčním světle
pronikajícím do tvého pokoje
v němž nás varují barvy chladu
před opuštěním tepla útočiště
Zvěst skonů
řezavé znamení osudu se zahnízdí (14)
jako lučišníkova střela byl jsem ti vržen vstříc
dovedla's zachytit a rozluštit můj nápis
hledíš jistě hmyzíma očima pavouků
když jsem se objevil a uzřel v zorném poli
vedle milování a líbezností, které bez nadsázky
umíš s dovedností učitelky tance
neboť předvádíš mi obojí v rychlosti
a neodbytném násilí určujícím dost přesně
duchovní oblast i hmotné prostředí v naší
společné historii vzestupného pořádku
ve kterém jako nutkavá melodie ozývá se
leitmotiv smutku s mátožící příchutí
posledních tónů klavíru v symfonii skonů
jako hranic plynů pohlcených válcem pohybu
do minulosti zahnaného pohledu zpětného
zrcátka na zlověstnou rakev, předmět zmizelý
ze scény do jámy a pod pořádný kopec hlíny
myšlenka na úmrtí přesto zůstává, ale květné
obrazy ztrácí největší díl své dráždivé povahy
obrovská chobotnice přisátá chapadly ke skále
vedle níž svítíš hedvábným leskem svého mládí
v očích ti vidím odhodlání raději se zabít
než zanedbat svůj každodenní projev k milé
který je pro nás smyslem života, protože
každá minuta tvé blízkosti je mi cennější
než den, nebo týden všedního běhu dění..
Sýrová mísa
štěstí je lehkost a touha zůstat navždy (15)
oválná sýrová mísa se zeleninou
kobližky kozího sýra s ovocem
koláč s borůvkami ve věnci
fialové dásně úst a konečků prstů
růžové svíčky, v přítmí šero baru
za řekou inkoustový měsíc v úplňku
vyprázdnila jsi sklenku indiánské pálenky
jako kdybys umlčela dýchání na tváři kůže
a zasmušila se, neměla více síly ani touhy
zazářit místo mne u krbu z narudlého dřeva
.. budu spát uvnitř broušeného granátu..řekla's
nebo spíš v jeskyňovitém nitru drahokamu
velkého nebroušeného surového rubínu
tvůj prstene byl osazen růžovým berylem
vybroušeným do hruškovitého tvaru
vrhal živější záblesky, než roznícené
kameny okolních výhní, sám růžový kámen
a drobný briliant do něj zasazený
dovedl mě k tobě přes naprostou tmu
závěsem prosákl průsvit měsíčního světla
odražený jasem atlasových přikrývek
snad jsi v tu chvíli myslela, že sníš svůj sen
než moje ruka slídící po horním prostěradle
dosledovala měkký obrys tvého těla a sjela
ze šíje na krk, zkoumajíc hravým pohybem
čelo, spánek a tvář, oči a ústy, chvění víček
dobrovolně předstírajících spánek..
Peřeje lásky
stoupáš tak vysoko jak dovolí bůh (16)
vychutnáš bez nebezpečí rozkoš největších
rychlostí, hey sandro nemůžeš dostat lepší
předehry tvému odevzdání se tepáním o závod
pro snížení hladiny adrenalinu než posilníš hlas
skleničkou ostrého punče, který tě omámí vůní
a vysaje z hloubi tvé paměti jakoukoli vzpomínku
aktuální a pěstovanou, jako rostlinku která má
vykvést a vydat plod, větvit se, proto láskyplně
bdíš nad jejím růstem, podpíráš ji ze všech stran
klene se v loubí pro místečko oddělené od světa
vůně calvados houstne a odvádí do pozadí
pocit nebezpečí, když čteš de commercio animae
et corporis a kůže vazby je ta z nejhladších, jen
slabý růžový odlesk vypracované telecí bandáže
jakoby přicházel z velké dálky a neustále dráždil
v rytině na zdi, představující mladičkou svatou Lucii
vydanou konzulem Pascalem napospas prostituci
a napadlo tě, že všechno pozoruhodné ve tvém životě
se projevilo přechodným pocitem, jak lidský život
je vskutku jen řada prahů a pádů v proudu řeky
úseky klidné kalné vody znuděné lhostejnosti
ale i smaragdově jiskřícími peřejemi lásky..
V temnotě pokoje
až na dno se schoulit (17)
využil jsem přestávky jako námořník
vyjasnění oblohy po náporu vichřice
a vystavil tvé tělo i vědomí násilí
jako je jinak vystavuješ slunci a čisté vodě
napospas bolestem, které prohlodávají
ticho a podivuhodným způsobem
se mění v hřejivý pocit blaha, zaplavující
celý zbytek bytosti, jako neodmyslitelná
reálná skutečnost, jíž se odevzdáváš
v snové představě dosažení nirvány..
až jsem pocítil tvůj plamen a žhnoucí radost
v oboustranném splynutí útočné žádostivosti
tmou se mihl plamen a já ztrnul závratí
jež nás podmanila neznámou žuřivou lačností
podtržením země a všeho co s tím souvisí
v překvapivém vzduchoprázdnu a bezmoci
jakoby to byl ópiový dým nebo kouř marihuany
.. moje vědomí se propadlo a závrať
přišla ještě dříve, než jsem tě stáhl pod sebe
sněhové vločky vzplanuly oslnivým světlem
jako kapky páry mě jímaly svou vroucností
vírou ve vlnách, které mě potápěly pokaždé
o něco hlouběji pod nádhernou horu tak lehkou
přes to, že se tyčila až ke stropu v temnotě pokoje
byla to nesmírná bělost a já tě cítil v proměně
pod mýma rukama, doznívajíc jako hlahol
zvonů ze vzdáleného cimbuří chrámu naděje
s mateřskou vděčností vklíněná do mne
zníš v podloubí společného hlubokého spánku..
Vůně snů
všechny sny jsou tvoje vůně (18)
než pocítíš náhlé pálení v hrdle
opona kleká jako v divadle
o propojení těla alkoholem
bordovým závěsem rozevřeným jenom
aby do pokoje vklouzlo zrádné světlo
ničitel nejdelších snů které jen vůně živí
rozpínáš paměť úměrně vdechování
z prázdné skleničky, tou se už neposilníš
odhodláním schovat se do malého pohárku
ochránit tím vědomí před hlukem myšlenek
který neustále ruší, jako neznámý příliv slov
do usilovného vzpomínání na budoucnost
snad se ti podaří odpoutat do beztíže
od prosté kavárny, od spánků na dlaních
vrátit se do těla v neznámém pokoji
uvedeném v nepořádek zmítanými těly
bílé podušky zejí nádhernou nahotou
vzdávají se moci pozdní noci, ležící
prostřed lůžka spojení dívčích nohou
pokrytých něžnostmi, před tvrdým průnikem
uzavřeným nad tvojim tělem ve slabém přísvitu
pronikajícím z venkovního stromořadí
pak vědomí zpět vrací myšlenku a neporadí
zda je slušné v nahotě mluvit nahlas
to rozházené lůžko tvojí vládu zcizí
výmluvný průvodce milování v krizi
hned všechno sklidí a zmizet stačí
jako noční prach planetky ve vysavači..
Úmrtní avízo
vteřiny náš osud hraničí (19)
myslím na zelené nazlátlé hlubiny lesů
pohlcující milence v druhém dějství tristana
svatební pokoj v němž se rýsuje rov lásky
maskáče vojáků zvláštních jednotek
připodobnělé lístí, kůra stromů a pohyby
stotožnění s rostlinnou říší v dříku kmenů
jako předsunutý posel vonících borovic
nelítostných k nepříteli i lokajským k autoritám
vstoupíš do zámku tělesných rozkoší
a nebýt toho, že nesvítí slunce, nebyl by
mezi danou chvílí a vzpomínkou, pojící se
k osamělému zámku žádný rozdíl, avšak rozdíl je
ve smutku denního světla, stékajícího
z mračné oblohy do lánů polí, jež kdysi
zářili jako zelené tabule ve svitu nebeských lustrů
dálky se rozplývaly v jemné mlze, možná
to byly jenom páry stoupajících jezerních ploch
připomínající posmrtná oznámení osudů
zhmotníš-li je do trojrozměrnosti v prudkém
kontrastu bílé a černé a toto zvláštní uspořádání
fascinuje, jako tvář za brýlemi s vypouklými skly
jako hmyzí oči plutonské kobyly farizejů
je moje mysl zcela ovládaná komplexem
zasouvání dvojiček obchodního centra WTC
do hloubi země, v explozi prachu a ohňů kerosenu
blízké nepřístupnému moři vody, co je nezachrání
budoucnost za námi a čeká nás jenom minulost
pohled na čas zastavil žaluzie digitálu 8:46 AM a 9:03 AM..
Mýtina blaženosti
nikdy se nevrátí pohádka mládí (20)
procházím řídkým mlázím, několikrát
se vyhnu kmenům a hustým keřům
než objevím rozlehlý volný prostor
panenskou mýtinu blaženosti
pár kroků od bílé břízy, malý ostrov
z vyprávění starých mořeplavců
dopadá rudé ostří paprsků slunce
zešikma z průrvy rozestoupených
mraků, jeho korona je nízko a stébla trávy
drobné lístky a květy snad ožívající
náhlým přílivem světla, jehož pozadí
je zamořené jemným popraškem pylů
zelenobílé kokoříky rozkmitané vánkem
praporů Prorokových, rozvinutých nad
hordami osmanských táhnoucích do boje
rostlinné zvonky jim zvoní a nedávají
zapomenout na ona tajemné znamení
na oddenku, jíž by se povedlo vynést
jediným řezem nože je denní světlo
od chvíle co jsem uvolil obejít se
bez nových nebývalých věcí a posouvám
vzpomínky rychle jako kulisy na jeviště
hmotou paměti je zároveň krystalizuji
pokud moje mýtina nepřestává existovat
couvá tiše kamsi do pozadí za tebe
na niž právě soustřeďuji svoji pozornost..
Rozbušit spánky
a navždy cítit každě ráno (21)
nedotkla se's kohoutků sprchy
ani umyvadla
nevěnovala's řádnou péči svému tělu
pohrdla's pročesáním hnědých vlasů
zastřižených chlapecky nakrátko
nevyčistila si's zuby a nenalíčila rty
ani do zrcadla jsi nepohlédla
tvoje nahota se podobá lístí
sesbíranému na podzim v lese
v jemném hodvábí kalhotek
prosvítá trojúhelník chmýří
vklouznutý do bílého overalu
v teplém a příjemném šimrání kožešiny
hrne se ti krev celou plochou pokožky
do hlavy do tváří a jediný kus oděvu
který ti dovede zakrýt adrenalin
se vytažením dlouhého zipu zacelí
tělo se stává štíhlým nástrojem mozku
v měkce vystlaném pouzdře
bez punčoch a ponožek
nazuté hnědé polovysoké boty
podšité stejnou kožešinou jako bunda
s límcem sepnutým pod ušlechtilou tváří
volně utažené řemínky rukavic
zvonící světlo slunce dopadá
na vstupní branku do zahrádky
ptáci před ní
se budou rozlétavat vzduchem
letící střely v třepotu křídel
hra světel odražené hladiny louže
Od trnů šípků
noc ani den touhou nenasytíš (22)
středem mé mýtiny provádíš dychová cvičení
kroužením paží a výponem na špičkách
vzýváš tváří ke slunci o novou životní sílu
tep nám buší rychleji a krev proudí celým
kruhem, jako odměna od toho, jemuž jsi ho
nabídla, pyšná na sebe a toužíc právem
vidím tě lehce krvácející od trnů šípků
zbavenou oděvu a s rozedranou kůží
omámenou sítí husté květeny na mýtině
milované a milující slunečními paprsky
na stehnech, na bocích, pod ňadry
odhodlaná plnit mé veškeré požadavky
na hubeném břiše zahaleném do šumu
šlehajících květních lístků, snášejících se
jako žlutavý déšť na lůžku v odpočinku
kde s hlavou zavrácenou nazad s bedry
naddviženými nabízející se jako kořist
nabízíš své květy glycinie k oběti včel
z nedalekého keře vylétne zbrklá kosice
opouští hnízdo s vejci barvy azurové modři
jako já opouští lenost, když vzduch je svěží
odmítám jenom plnit se a vyprázdňovat
v hřejivých podmínkách prostoru kolem
v dřímotě losů, ke vzletu do vykotvení lodí
ve stavu vnímavosti, známém jenom zřídka
zdá se mi, že splývám s rozehřátým ovzduším
vystupuji z obrazu stvoření muže a ženy
stržen Samaritán k životu nesmírné síly
jehož důsledkem je spojení duší lidských párů
v souznění s manipulací vesmírní energie ..
Krájet chléb
zralost je odvaha zaujmout nový prostor (23)
máš pocit, že se v tobě zrodil proud
a do těla vrátil rytmus kterému
skončilo dlouhé přezimování
dění se vrátilo k normálnímu průběhu
krev koluje v tepnách a žilách
v šatech mladého děvčete
přístupná šťastným i zlým náhodám
drahým i lhostejným
někdy osamocený kámen
opouštíš nerostnou říši
a chvatem přes rostlinnou
se vracíš do sféry vyšších bytostí
nezměníš se na medvědici
i ty chceš krájet chléb
dělit se o tabulku čokolády
loupat ovoce, mělnit chuť jídel
a dotýkat se mého těla jako mého
projíždět sporým osvětlením
za podivného vnitřního rozbřesku
vrátil se opožděný svět
do řeky pod fošnovým mostem
bledě zelené vody zrcadlí plochy
žlutých zdí, rudých střech a kmeny stromků
ke mžiku pomyšlení na smrt
ale proč myslet na ni
když život je tak štědrý a vášnivý
v každém bodě těla i pouzdra...
Tisíc čepelí
můj svět je v plynném obalu země (24)
štěstí je plynout s proudem
v pouštích projíždět směry směrů
cesty bez konce, zahýbající k oázám
v neutichajícím klidu mysle neznáš noc
bezmocně se brániš okouzlení
opájen hnutím pro jemné zběsilosti
a nevzpínala by se's ani teď
podél své cesty běžící do pasti perspektivy
jak jednotvárný je hmotný život
kterého já jsem moudrý bigot
jenž se za tvé hranice nedostal
do těla i vědomí však sedá pocit blaha
do dvěří neznámých, kde sídlí rovnováha
vesmír Dionýzský dnes vrhá tisíc čepelí
plynou do jediné rány, kterou se do mne
vrývá tvoje tvář úsměvem malinových rtů
než mě pohltíš nekonečnou rozpínavostí
v bezbřehém smutku tváře Infantil ..
Miluji tě, miluji tě
jsem bez hranic a připraven (25)
zbláznil jsem se do Jenny ? ona zbláznila se
do mne, lítám, padám, odmítám s ní trpět
v jedném domě, já se vrátím, nebyl jsem,
už jistě budu mrtvý, rozevlátý hrozný sen
mne vsákl do tvé kutny, to ona byla, ona je a ona
bude se mnou, obejmi mne zavři mne a ke mně
pojď si slehnout..
v jediném soutoku zcelím pár potoků
propletu dva květy, Vesna je posvětí
pár perel roznítím, pohled ti spálím
zůstanou pomlkou, dvou rukou páry
tělem smím blouditi, místy kde ty jsi ty
ve skalních podloubích dotek rtům zasnoubím..
ach .. to je ta chvíle, co příjde … jako teď
když odnáším tě do letadla v cínu
vesly šumí tvoje chladná .. země kapucínů
nocím zítřků náleží jak mám tě hrozně rád
.. snad ..neptej se mě … já v tobě jsem to dítě
a miluji tě, miluji tě … navždy jsi můj hlad
Finito alegorie
smrt není tělo, smrt je nebýt (26)
nemohla jsem se s tebou spojit, nejde to
ale vzkaz jsem četla
.. já si připadám jako ta bytost na tvém obrázku
s tím měsícem, moc mně zasáhla někde
strašně hluboko, objetí bez citu není ničím
...a sliby, které se neplní, vášeň co do rána
vychladne, něha jež nitro nezvlní, za niž se stydím
za dne...já jsem z té planety tvého obrazu
z té modré .. a strašně bych chtěla domů, zpátky !
ale Caylen !, průhledem očních oblouků vidíš do mozku
probíhají v něm nikdy nepoznané procesy lásky
nemohou být fyziologické povahy, nejsou ani
metafyzické, prozíravě nebyli jsme vybaveni
možností poznat povahu těchto procesů
aby bylo vyloučené sebezničení, spojení
doprovází opojné zamilování, které rozmetá
stavbu tvých priorit a spoutá bolest, spřáhnutou
s nevýslovnými pocity štěstí z nadvlády nad životem
konec je nesnesitelnou bolestí a útrapami, kdy
máš právo na svůj protějšek, protože je částí tebe
a naopak, vlastnictví je nehmotné a životodárné
hviezdy tiež iste vedeli, že rozdielnosť nás rozdelí
ulítla čejka nesmělá, mé moře zbarvilo se do běla
na náhrobcích jsme seděli, do tváří pravdě hleděli
a touha se víc nevrátí, její loď na vlně se převrátí
k tebe som prišiel na nárte nôh mi visel ťažký
mosadzný zvon, mrazivý vietor, tatranská šibenica
čo vyštípe ti líca ..
Dveře k otevření
láska nám dává sílu být (27)
je to smrt, anebo něčí rovnováha ?
jaký jas a klid pohrdnout osudem
nebo jej obrátit, dostat tě milá do područí
vzít jemně vzít v náručí, až jednou příjde den
kdy vytratí se čára dělící všední svět
z asfaltu jako šedá pára, den uchvátí tě naposled
za ním jen ostrý vítr, bouře, led; nekonečné
množství drobných smrtí; první a poslední
myšlenky, od okamžiku sání matčina prsu,
naposled .. vůni jasmínu, anebo tuberóz
šedý nebo bílý kaviár, anebo květnová alóza
jelení kýta s hnědou omáčkou s brusinkami
naposled .. napít vína Chateau-Chalon z hranaté
láhve, zugskou starou třešňovici z věžaté láhve
piemontské bílé lanýže a uslyšet Don Giovanniho
anebo druhé dějství Tristana
naposled .. trubku Louise Armstronga a její
drsný hlas, anebo Ornett Coleman když koří sax
ach .. ze všech těch konců už nejeden nastal
a nejednou už smrt zarazila dvěře k otevření
na márách ..
Žádné komentáře:
Okomentovat