Báseň pro Makinu
(14. September 2004, 20:13)
není to moje vina
že jsi jiná
agý, agý, agú !
řvou cikánky v hale hotelu
tak čumím na koho
v tom ona se objeví
dívenka děťátko cupitá ve svém světě
a neslyší
upjaté k pohledu do akvária
agneško vrať se, to nesmíš
jsou zakázané doteky skleněných stěn
dítě se obrátí a můj pohled zmeraví
od skel se odráží nádherné agý ozvěnou rybiček
agý, agý
agý volají neslyšně
***
to malé cikánče
jak černá perla se blíží
v očích dva černě zářící diamanty
v ústech sníh alpských svahů
baculatá budhova soška
slyší - však řídí ho jiný svět
uteče k východu než máma ho schytí
a vrátí do naruče na kolena
***
ha, ha, ha, hi, hi, hi, hihňáš se krásná markéto
když tě nakládají
v černém půlnočním nakladatelství
uzavřenou do almanachu ISBN 80-09-06
do dodávky
ha, ha, ha, hi, hi, hi,
hihňáš se krásná markéto
v mém náručí
čtu si tě tesknou
jak pláčeš za vším co nemáš
drdol tvých nádherných vlasů
mi na prsa klesá
není to moje vina že jsi jiná...
***
zobcem tvé flauty vstoupíš do kostela
a vyhledáš si tiché místo poblíž sakristie
výjmi si srdce
polož na lavici a prohlédni
zda ještě žije
když áno
ruce sepni
tiše a zbožně na klekátko klekni
pokorně vrať se do sebe
není to moje ani tvoje vina
než duše se čistou stane
musí být viny bohu odevzdané...
***
tvá slova z prsou derou se ke zpovědi
slova co všechno vědí
jak miluješ a nenávidíš mezi prsty
jak v dýmech ztroskotáváš lodí
kterou neopustíš
můj bůh je víra, dá ti sílu
zestárnout v desítkách let
zbohatnout ze sta básní
tisícky příběhů obdařit dušezpytní trýzní
v ohni v němž trpíš láskou
žízni
zchudlá o úsměv
odvahu se vzdát...
***
není to moje vina, že jsem jiný
nikdy nebudeš si se mnou hrát
a moji hlavu nebudeš mít ve svém klínu
mé oči jsou hnědé
a vlasy rozsypaný sníh
mé ruce jsou něžné
dlouhé nohy co hnětou hlínu
a v tvářích podobiznu nosím
na ní pohled strohý
stopy otisků
má usta nevetknou se do tvých rtů
takových co nelíbaly pomyšlení...
***
než uklidíš dům a tělo navlíkneš do bílých šatů
krev tváří se ti připozdívá
tak nalíčíš je dvacet leté v zrcadle do růžova
flakónkem vonícího prášku
s dvěma kapičkami Chat Noir
do místa za každým ouškem hlavy
tam hromadí se tuk
a pravá lidská vůně
rozbíjející mýtus krásy pracně tvořený
tam prýští důkaz
že nejsme lidé z nebe
že žijem vedle sebe
s sebou a navždy každou vteřinu
tam je ten důkaz
že ty jsi ta, kterou lze milovat
ve vůni lidské ostré čpavé
živou čišní
není to moje vina že jsem jiný - hříšný
***
dost jsem si pohrál s ocasní ploutví
už stoupám z akvaria, osuším si vlasy
tělo
o ničem jakoby nevědělo
i ducha konejším novým cílem
spichnu ti snídaničko do postele
neco fajn pro žaludek
teplé pití
a úsměv jako hřeben ke tvým vlasům
když jsis je 10-07-2001 rozpustila
jak si je svážeš do drdolu
musí být lineární
bez šupin s exklusivním šamponem
když posnídáš a já tě sčísnu
natáhneme si džíny
a půjdem do přírody milovat motýly
a ty mi odpustíš, že jsem jiný...
***
ten prázdný svět z dubna 2001 už není
tak dívej se
říkala's že můžeme se spatřit
a já tě zatím jako slepec hmatám skrze slova
vracím se k zemi padlých andělů
mrazů a prohřešků
do tmy
co v tobě do ní vcházím
a hledám sirku
si'c spálené mám dlaně
prsty žluté od vyhořelé síry
oheň jenž bolí pálí
nezná míry
a zahojí ji jenom chladný děšť
v něm jsi mně neúspěšně stejný den
sváděla
do smutku černých šatů zahalená
moruší kokon se vzpaženýma rukama
poskakující
tvými hbitými prstíky ve vichrech dechů
na dírkách flauty
co jako fleuret s hrotem vetknutým do tvé hlavy
ubírá chlad těm zimomřivým rtům...
***
neříkej v lednu 2001 že mě máš přečtenýho
já ještě nezačal psát
neříkej po půlroce v červnu 2001
že už nejsi kapka v dešti mezi slova upadlá
neříkej - říkáš si o polibek
abych ti zastřel pusu tvojí touhou
tvým pláčem gejzíru otázek něhy
proč trámy trouchniví lásky do prostaty
a smutky pramení z dlužebních úpisů
ze splátkových kalendářů
***
odněkud
ode dna mariánských příkopů
proudí tvé vlnění markéto ke stropu
valíš se prostorem jak ranní mlha hor
do dolin usedáš a pohráváš si zvonečkami
pod špičatou věží
zvonice klátí se v poledne jak stébla pampelišek
ležíš pod cheopsem pyramídy
v agú, agú, agú sarkofágu
tvoje tvář pod zlatou maskou není mrtvá
jenom v elipsách krouží slůvka
z jedné do druhé dlaně
a jsou to právě tvoje ruce
co zvou mne do tance a marně ?
***
slzička svalí se v dubnu 2001 z oční bulvy
zpopod víčka
po lících do pádu zapomnění
to srdce falešnou dostalo ránu
a krve vrátka ztratila svůj švung
ve skutečnosti mé oko přijalo obraz
s jiným tě vidělo
a píplo signálem do centra mozku
kde zhodnocena byla zrada
a odevzdána do center
kde šumí pláč a smutek - zrádkyně !
jak můžeš bourat co jsi nestavěla
proč v marnost stavíš i záblesky mých očí ?
v listopadu 2001
a když jsem z mostu skočil
málem se banging prorval
s odkazem smrti v očích
pikolik na flautě jsem s tebou
ještě jednou prohrál
***
odpusť markéto j.
že já jsem někdo jiný
že za svítání či při západu slunce
sálám stíny
jsem tělo bez duše - tu dávno přebral osud hlíny
jsem duše bez těla
proto jsem zimomřivý
to tvoje poesie probouzí ve mně cit
tak děkuji ti, že pomohla's mi odeznít...
***
Ludwig@Jordan
(14. September 2004, 20:13)
není to moje vina
že jsi jiná
agý, agý, agú !
řvou cikánky v hale hotelu
tak čumím na koho
v tom ona se objeví
dívenka děťátko cupitá ve svém světě
a neslyší
upjaté k pohledu do akvária
agneško vrať se, to nesmíš
jsou zakázané doteky skleněných stěn
dítě se obrátí a můj pohled zmeraví
od skel se odráží nádherné agý ozvěnou rybiček
agý, agý
agý volají neslyšně
***
to malé cikánče
jak černá perla se blíží
v očích dva černě zářící diamanty
v ústech sníh alpských svahů
baculatá budhova soška
slyší - však řídí ho jiný svět
uteče k východu než máma ho schytí
a vrátí do naruče na kolena
***
ha, ha, ha, hi, hi, hi, hihňáš se krásná markéto
když tě nakládají
v černém půlnočním nakladatelství
uzavřenou do almanachu ISBN 80-09-06
do dodávky
ha, ha, ha, hi, hi, hi,
hihňáš se krásná markéto
v mém náručí
čtu si tě tesknou
jak pláčeš za vším co nemáš
drdol tvých nádherných vlasů
mi na prsa klesá
není to moje vina že jsi jiná...
***
zobcem tvé flauty vstoupíš do kostela
a vyhledáš si tiché místo poblíž sakristie
výjmi si srdce
polož na lavici a prohlédni
zda ještě žije
když áno
ruce sepni
tiše a zbožně na klekátko klekni
pokorně vrať se do sebe
není to moje ani tvoje vina
než duše se čistou stane
musí být viny bohu odevzdané...
***
tvá slova z prsou derou se ke zpovědi
slova co všechno vědí
jak miluješ a nenávidíš mezi prsty
jak v dýmech ztroskotáváš lodí
kterou neopustíš
můj bůh je víra, dá ti sílu
zestárnout v desítkách let
zbohatnout ze sta básní
tisícky příběhů obdařit dušezpytní trýzní
v ohni v němž trpíš láskou
žízni
zchudlá o úsměv
odvahu se vzdát...
***
není to moje vina, že jsem jiný
nikdy nebudeš si se mnou hrát
a moji hlavu nebudeš mít ve svém klínu
mé oči jsou hnědé
a vlasy rozsypaný sníh
mé ruce jsou něžné
dlouhé nohy co hnětou hlínu
a v tvářích podobiznu nosím
na ní pohled strohý
stopy otisků
má usta nevetknou se do tvých rtů
takových co nelíbaly pomyšlení...
***
než uklidíš dům a tělo navlíkneš do bílých šatů
krev tváří se ti připozdívá
tak nalíčíš je dvacet leté v zrcadle do růžova
flakónkem vonícího prášku
s dvěma kapičkami Chat Noir
do místa za každým ouškem hlavy
tam hromadí se tuk
a pravá lidská vůně
rozbíjející mýtus krásy pracně tvořený
tam prýští důkaz
že nejsme lidé z nebe
že žijem vedle sebe
s sebou a navždy každou vteřinu
tam je ten důkaz
že ty jsi ta, kterou lze milovat
ve vůni lidské ostré čpavé
živou čišní
není to moje vina že jsem jiný - hříšný
***
dost jsem si pohrál s ocasní ploutví
už stoupám z akvaria, osuším si vlasy
tělo
o ničem jakoby nevědělo
i ducha konejším novým cílem
spichnu ti snídaničko do postele
neco fajn pro žaludek
teplé pití
a úsměv jako hřeben ke tvým vlasům
když jsis je 10-07-2001 rozpustila
jak si je svážeš do drdolu
musí být lineární
bez šupin s exklusivním šamponem
když posnídáš a já tě sčísnu
natáhneme si džíny
a půjdem do přírody milovat motýly
a ty mi odpustíš, že jsem jiný...
***
ten prázdný svět z dubna 2001 už není
tak dívej se
říkala's že můžeme se spatřit
a já tě zatím jako slepec hmatám skrze slova
vracím se k zemi padlých andělů
mrazů a prohřešků
do tmy
co v tobě do ní vcházím
a hledám sirku
si'c spálené mám dlaně
prsty žluté od vyhořelé síry
oheň jenž bolí pálí
nezná míry
a zahojí ji jenom chladný děšť
v něm jsi mně neúspěšně stejný den
sváděla
do smutku černých šatů zahalená
moruší kokon se vzpaženýma rukama
poskakující
tvými hbitými prstíky ve vichrech dechů
na dírkách flauty
co jako fleuret s hrotem vetknutým do tvé hlavy
ubírá chlad těm zimomřivým rtům...
***
neříkej v lednu 2001 že mě máš přečtenýho
já ještě nezačal psát
neříkej po půlroce v červnu 2001
že už nejsi kapka v dešti mezi slova upadlá
neříkej - říkáš si o polibek
abych ti zastřel pusu tvojí touhou
tvým pláčem gejzíru otázek něhy
proč trámy trouchniví lásky do prostaty
a smutky pramení z dlužebních úpisů
ze splátkových kalendářů
***
odněkud
ode dna mariánských příkopů
proudí tvé vlnění markéto ke stropu
valíš se prostorem jak ranní mlha hor
do dolin usedáš a pohráváš si zvonečkami
pod špičatou věží
zvonice klátí se v poledne jak stébla pampelišek
ležíš pod cheopsem pyramídy
v agú, agú, agú sarkofágu
tvoje tvář pod zlatou maskou není mrtvá
jenom v elipsách krouží slůvka
z jedné do druhé dlaně
a jsou to právě tvoje ruce
co zvou mne do tance a marně ?
***
slzička svalí se v dubnu 2001 z oční bulvy
zpopod víčka
po lících do pádu zapomnění
to srdce falešnou dostalo ránu
a krve vrátka ztratila svůj švung
ve skutečnosti mé oko přijalo obraz
s jiným tě vidělo
a píplo signálem do centra mozku
kde zhodnocena byla zrada
a odevzdána do center
kde šumí pláč a smutek - zrádkyně !
jak můžeš bourat co jsi nestavěla
proč v marnost stavíš i záblesky mých očí ?
v listopadu 2001
a když jsem z mostu skočil
málem se banging prorval
s odkazem smrti v očích
pikolik na flautě jsem s tebou
ještě jednou prohrál
***
odpusť markéto j.
že já jsem někdo jiný
že za svítání či při západu slunce
sálám stíny
jsem tělo bez duše - tu dávno přebral osud hlíny
jsem duše bez těla
proto jsem zimomřivý
to tvoje poesie probouzí ve mně cit
tak děkuji ti, že pomohla's mi odeznít...
***
Ludwig@Jordan
Žádné komentáře:
Okomentovat