Osm čísel na mobilu
(13. September 2005, 21:24)
jsi to ty, která ve mně neustále probouzíš to dobro, tu touhu k objímání, jako bych u tebe hledal spásu před někým,
před sebou, před zakódovaným zlem, sílou, tvrdostí, násilím, nadřazeností, před ďáblem ve mně, kterého bych mohl
bez tebe nezvládat a proto tě potřebuji, potřebuji tě vidět a cítit, s tebou se stávám tím, čím chci být, stávám se člověkem
a bylo by nádherné, kdybys to pochopila a pomohla mi, protože jsem jako noc a den, světlem s tebou a tmou bez tebe..
na hlavě mám kámen
žhavý jako plamen
moje dívka v noci chodí
s černým kormoránem
úzkost vane z Hané
snad mne neuhrane
ani neuhodí
než mi bude ámen
jako bychom se potkali
jen jednou
dechem tváře zblednou
tvé oči se smály
tichá čísla
šeptem volám
že jsem si tě zamiloval
moudrá psyché nemá sílu
zvolat ti
že osm čísel na mobilu
neplatí
http://www.totem.cz/enda.php?a=108455
Siréna
(7. August 2005, 10:40)
1.
příchodem jarních smíšků
rozkvetlé
obrazoidné podobenství
úporné hledání nového sebe
ubrat slov a zvětšít výseč
přídat a fokus padá před tebe
nenašel jsem
ale postoupil dál
snad bralo
snad zrnko písku v meandru mezi proudem
u břehů
polihuje majestát řeky
a líně vleče písek dna
smíchané vůně
rybí hřích
kamínky jisker na očích
pitaval myšlenek
vrstvěných obrázků
vedoucích k tobě
barvy máš namíchané
žábry rozechvěné
dítě
dychtivé hledání horizont
2.
vrháš se na slůvka
prý živou vodu hledáš
mrazivá malůvka
ti potěšení nedá
klišé tě odradí
a nepřivodí šance
ve správném pořadí
.. jen disonance
rád bych tě pohladil
snad zůstala jsi křehká
pár šrámů nevadí
země nám bude lehká
k oltáři zpěvavou
snad budu si tě vésti
na hřbitov na můj rov
až budu mít to štěstí
nic nás tam nedělí
jen bílý samet pouzdra
roztrhám v neděli
jak karty svoje moudra
a měsíc ? je zticha !
dodnes se chudák léčí
šlápla mu do břicha
plastová bota něčí
Když budeš
(3. August 2005, 21:21)
když budeš štíhlejší, než štíhlá
když budeš.. v dálce se jen míhat
k Jordánu seběhnu pro živou vodu
je to nic.. jen pár kluzkých schodů
pár kapek života pro svlažení rtů..
pak budeš živější, než živá
pak v sobě.. méně přemýšlivá
vemu tě.. hajdy do hospody
také tam vedou čtyři schody..
a dopijem svůj život do všech dnů..
Srdčení
(2. August 2005, 21:36)
tvé double foto v textu
vlastně tvoje tvář
z tvých očí čtení
do svěstel historie
to není o tom
že svět se skácí !
to je o duši dívky
která žije !
a není předem
žádná schizma daná
že musela's být
miláčku - milovaná..
1.
kdo by ji nepotkával
královnu zrcadel
sebe lásku
to nerozvážné milování těla
zvrhlý pud sebazáchovy
bolí a nepřestává hlodat
kdo by ji nepotkával
sestru vzdálených horizontů
schizo frenii
dav bez nás
2.
vidíš tolik hvězd na nebi
šlápneš-li kamkoli
samá nova, bolid,
rty a košilky
uvnitř zatím skví se báseň
jako slza
jako třáseň
jež tě nutí vodku, píwo,
fernet dopít
a vzít blesku kopí
polehounku . polehounce
lomit slunce
3.
když v tichu zpěvu ptáků
včel a cvrčků
sedneš si na zahradě
najdeš to svoje já
když předemnou stojíš v řadě
učená slůvka jásáš i ty
životní fráze s transvertity
hodinka je to důležitá
nebeský vír tě hvizdem vítá
když v tichu zpěvu ptáků včel
a cvrčků
hryzne ťa dravec na rozlúčku
4
OK, tak ne
už žádná špatná slova
aby ses nebála
se mnou se pomilovat
jsi stejně stejná jako já
obětí internetu
dopletený voják
smočena do fernetu
no smrt ať bližší je
pro levnou mandolínku
zlou mašli našije
pod šíjí pro hlavinku
OK, tak ne
vždyť jsou to jenom slova
5.
popravdě jsem tě našel až dnes
a nestraním ti
jenom potvrzuji pravdu
drobounkou jiskérku
z tvých dlaní
jenom vánek ze rtů
vůně pro vzpomínku
na tebe
srdčení z květu lípy
příchodem jarních smíchů
rozkvetlé
Cituprázdno
(1. August 2005, 12:23)
za řekou po hrázi
mě slunce obchází
ve svítících barvách
zarudlých praporů
na hrotu husím
poposednu si
do hlav bílých gágorů
jako posel dobré vůle
oproštěn od zloby
jako fronta
propletených slůvěk
jak duha z oblohy
recese a gagotavý úlet
letím šípem
do srdeční polohy
kde láska buší cituprázdno
jediná tě drží dál
sama můžeš sáhnout na dno
najít osud
co ti vzal
co v nás není z vody
je z duše a víry
zem po které chodíš
a bůh milostivý
třeba jenom
chtěli jsme být sami
hříběte hlas, hříva, učesání
třeba jenom
chtěli jsme jít spát
ranní spánek, dlouhé skomírání
třeba jenom
smrt si namíchat
baterie shoří prázdná
tělo vypité
v duši citů brázda
depky přibytek
bylo by normální
křičet na jablíčka
zelenkavá líčka
před uzráním ?
mít šípkové jenom s trny
mít jen tebe s prohrami
měkkou noc
jak kotě vrní
kříží nohami
zalamuje prostor bytí
beze smyslu mon ami
mi hlavu vznítí
dej si hochu další píwo
ať je v mrtvé čárdě život
na servítek když se zlíbí
vyryj pravopisně chyby
čárni slůvky na tácek
příběh dívčích otázek
prý.. je vesmír ? lidské plémě ?
to se radši přidrž země !
Verše I. Sebrané pro Veroniku
(31. July 2005, 22:04)
naše světy mohou být různé, za jejími víčky se rozprotírají světadíly a když na ni myslím, jsem jako tisíce jiných, co myslí na sto vagonů máku a v každém máku může ona být. VERONIKA. Proč je tak nádherná ?
Protože je výjimečná. Dívá se na mne, když odvrátí zrak, myslí na mne, když mluví o jiném, přitískuje se ke mně, když mne odtláčí. Tak nádherně se klátí při chůzi, tak váhavě a rozpačitě se zastaví při mně a říká : tak co !? a já se ptám : to jako já ?, a ona : no asi ! a já zase : tak fajn. A ona : no..měj se.. a já říkám : tak čau..a klátí se dál až za roh university a já praskám štěstím - ONA NA MNE PROMLUVILA ! Seberu kolo na záda, čert vem řetěz a pádím domů pěšky, třeba i sto kiláků ! To ještě nevíte ? svět je krásný, svět je báječný, svět je MŮJ ! mějte se fajn, jako já !
1.
když se milujeme
nemá čas žádnou hodnotu
když tě líbám ve sprše
jsi svátek těla
jsi moje labuť
právě jsi odletěla
ale já žiji tak
jak stanoví cíle
čas plyne pro jiné
když letím jako pták
za dne i za noci
k té od Něvy bílé
2.
v našem ránu
svět přijímal pláč z tepla lůna
křikem
abychom tady byli
a nabídl nám zato lásku
kterou jsme neztratili
jenom ji nemáme
a proto ji tak úporně
netrpělivě
a vždy znova hledáme
ráno i v poledne
večer i v noci
neustále a zas
by'ť ona je v nás...
3.
již jenom to
že ti můžu tykat
nás staví do jedné řady
něco mi pošeplo
zda ještě jsi
něco
co ve mně tlí
někdy míň
někdy více
taková intuice
jakoby závan větřík šum
odnesl semínko
za horizont mořských vln
a v zemi
kterou dobře znám
vyrostlo v stéblo a klas
snad nejsem sám
když vyrostlo z nás
a spěchám k tobě
po hladině
jako dítě
s hlavičkou ve tvém klíně
políbím tě
4.
jsi jako plachetnice
každý větřík
s ní zaklopýtá na hladině
společně bychom ji uřídili
možná v monsunu
možná i v hurricane
tak se vrať do přístavu
lodičko prosím
a přivaž se k mé lodi
silným lanovím
tvé plaché oči
tvé křehké city
potřebuju
k dýchání
5.
byl jsem
ale již nejsem
vlastně cogito ergo sum
byla's
ale již nejsi
vlastně dixi et salvavi
animam meam
já doufal
že tě ti trpajzlíkové
co pobíhají v lesích mezi kořínkama
polidští
ale ty pořád jenom
o smrti v čtrnáctém zvonění
a jistě kouříš
a bortíš ty chudinky alveoly
umění je v horkém létě
na paličce z Pekingu
sněhovou koulí
balansovat
ta koule jsem já
rozpouštím se v sobě
jako zbylá kapka v konstrukci
sepjaté vzájemnou přitažlivostí
síla Van Coriolisova
ty ke mně
já k tobě
my k sobě
6.
kam's dala svoje básně !
chodil jsem si je číst
byly tak šťastné
a nezůstalo nic
už nejsou slunce jasné
neslyším ptačí hvizd
hřejivý úsměv prázdně
sfoukne mi ze rtů svist
snad mi je rychle vrátíš
přec nemohla's je ztratit !
Zapal mne
(30. July 2005, 18:58)
potkáváš i jiné blesky, než ty nebeské. problesknou bytostí a zapálí, ozáří, prozáří, vzplanou. po takovém blesku toužím - vychází z tvého očního pozadí a míří do mé lebky. snad i já, snad oba, míříme do sebe, abychom naplnili osud, který je nám dán. nemůže být tajemstvím, že tě mám rád. tajemstvím je, čeho jsme schopni v zájmu naší náklonnosti. to je ten mamograf ? co má říct pravdu ? mrtev, živ ? můj blesk vznítí vůli k žití, která jej nakonec přemůže. a lék má Eveno, malíř básník z hradiště. zažil jízdu králů stejně, jako zvědavci v Louvru. zapal mne dívko, ať vzplanu i já a shořím s tebou..
zapal mé svíce
ať se kněží slova zabíjejí
bude klid a pohoda když svíce zhasnou ?
než plané řeči
chybělo mi pár let ke smrti
ale tvá dokonalost zabloudila
v lese plném skřítků
továrna na svět se plní trpaslíky
k ničemu zájímavé
odkopnu se jako vždy !
myslím na někoho kdo tu není
smířen se smrtí
v podvědomé nutnosti někam jít
zrychluji po dlouhých schodech
pro naplnění života
jen fráze
objektivní myšlenky se ztrácejí
v nekonečném chaosu rybolovu
křičím do tmy a vlak jede stále kupředu
čekám co si odpovím když nechci ?
takové odpovědi jsou podle tebe
nejkrásnější
prudké zraňující syrové odporné
věcné vystihující pravdivé
odpovídám v záchvatu zuřivosti
bolí to? mě víc
zapal mne !
lež tiše
to moje dlaň prochází tvým tělem
byl jsem vyzván a hledám tě
abys rozkvetla
jsem neznámý
jako není známé konečno
tobě zcela oddaný
tak dělej se mnou co umíš
doveď mne k lásce anebo k nenávisti
zahrň mne krásou anebo špínou
když ruce napřímíš k mým slechům
když rozechvěješ dítě v spánku
a země se pod náma hne
začínám poznávat jak křísnout ohýnek
ohýnek z objetí
nenávist a nepřátelé se neobjímají
teplo z tebe stoupá
všemi směry k srdci a rozumu
ale také k hýždím
jež mohou být i hubená
nejvíce mne bolí čas
ukrájí ze mne ten díl
který bych mohl věnovat tobě
protože jsi.
(13. September 2005, 21:24)
jsi to ty, která ve mně neustále probouzíš to dobro, tu touhu k objímání, jako bych u tebe hledal spásu před někým,
před sebou, před zakódovaným zlem, sílou, tvrdostí, násilím, nadřazeností, před ďáblem ve mně, kterého bych mohl
bez tebe nezvládat a proto tě potřebuji, potřebuji tě vidět a cítit, s tebou se stávám tím, čím chci být, stávám se člověkem
a bylo by nádherné, kdybys to pochopila a pomohla mi, protože jsem jako noc a den, světlem s tebou a tmou bez tebe..
na hlavě mám kámen
žhavý jako plamen
moje dívka v noci chodí
s černým kormoránem
úzkost vane z Hané
snad mne neuhrane
ani neuhodí
než mi bude ámen
jako bychom se potkali
jen jednou
dechem tváře zblednou
tvé oči se smály
tichá čísla
šeptem volám
že jsem si tě zamiloval
moudrá psyché nemá sílu
zvolat ti
že osm čísel na mobilu
neplatí
http://www.totem.cz/enda.php?a=108455
Siréna
(7. August 2005, 10:40)
1.
příchodem jarních smíšků
rozkvetlé
obrazoidné podobenství
úporné hledání nového sebe
ubrat slov a zvětšít výseč
přídat a fokus padá před tebe
nenašel jsem
ale postoupil dál
snad bralo
snad zrnko písku v meandru mezi proudem
u břehů
polihuje majestát řeky
a líně vleče písek dna
smíchané vůně
rybí hřích
kamínky jisker na očích
pitaval myšlenek
vrstvěných obrázků
vedoucích k tobě
barvy máš namíchané
žábry rozechvěné
dítě
dychtivé hledání horizont
2.
vrháš se na slůvka
prý živou vodu hledáš
mrazivá malůvka
ti potěšení nedá
klišé tě odradí
a nepřivodí šance
ve správném pořadí
.. jen disonance
rád bych tě pohladil
snad zůstala jsi křehká
pár šrámů nevadí
země nám bude lehká
k oltáři zpěvavou
snad budu si tě vésti
na hřbitov na můj rov
až budu mít to štěstí
nic nás tam nedělí
jen bílý samet pouzdra
roztrhám v neděli
jak karty svoje moudra
a měsíc ? je zticha !
dodnes se chudák léčí
šlápla mu do břicha
plastová bota něčí
Když budeš
(3. August 2005, 21:21)
když budeš štíhlejší, než štíhlá
když budeš.. v dálce se jen míhat
k Jordánu seběhnu pro živou vodu
je to nic.. jen pár kluzkých schodů
pár kapek života pro svlažení rtů..
pak budeš živější, než živá
pak v sobě.. méně přemýšlivá
vemu tě.. hajdy do hospody
také tam vedou čtyři schody..
a dopijem svůj život do všech dnů..
Srdčení
(2. August 2005, 21:36)
tvé double foto v textu
vlastně tvoje tvář
z tvých očí čtení
do svěstel historie
to není o tom
že svět se skácí !
to je o duši dívky
která žije !
a není předem
žádná schizma daná
že musela's být
miláčku - milovaná..
1.
kdo by ji nepotkával
královnu zrcadel
sebe lásku
to nerozvážné milování těla
zvrhlý pud sebazáchovy
bolí a nepřestává hlodat
kdo by ji nepotkával
sestru vzdálených horizontů
schizo frenii
dav bez nás
2.
vidíš tolik hvězd na nebi
šlápneš-li kamkoli
samá nova, bolid,
rty a košilky
uvnitř zatím skví se báseň
jako slza
jako třáseň
jež tě nutí vodku, píwo,
fernet dopít
a vzít blesku kopí
polehounku . polehounce
lomit slunce
3.
když v tichu zpěvu ptáků
včel a cvrčků
sedneš si na zahradě
najdeš to svoje já
když předemnou stojíš v řadě
učená slůvka jásáš i ty
životní fráze s transvertity
hodinka je to důležitá
nebeský vír tě hvizdem vítá
když v tichu zpěvu ptáků včel
a cvrčků
hryzne ťa dravec na rozlúčku
4
OK, tak ne
už žádná špatná slova
aby ses nebála
se mnou se pomilovat
jsi stejně stejná jako já
obětí internetu
dopletený voják
smočena do fernetu
no smrt ať bližší je
pro levnou mandolínku
zlou mašli našije
pod šíjí pro hlavinku
OK, tak ne
vždyť jsou to jenom slova
5.
popravdě jsem tě našel až dnes
a nestraním ti
jenom potvrzuji pravdu
drobounkou jiskérku
z tvých dlaní
jenom vánek ze rtů
vůně pro vzpomínku
na tebe
srdčení z květu lípy
příchodem jarních smíchů
rozkvetlé
Cituprázdno
(1. August 2005, 12:23)
za řekou po hrázi
mě slunce obchází
ve svítících barvách
zarudlých praporů
na hrotu husím
poposednu si
do hlav bílých gágorů
jako posel dobré vůle
oproštěn od zloby
jako fronta
propletených slůvěk
jak duha z oblohy
recese a gagotavý úlet
letím šípem
do srdeční polohy
kde láska buší cituprázdno
jediná tě drží dál
sama můžeš sáhnout na dno
najít osud
co ti vzal
co v nás není z vody
je z duše a víry
zem po které chodíš
a bůh milostivý
třeba jenom
chtěli jsme být sami
hříběte hlas, hříva, učesání
třeba jenom
chtěli jsme jít spát
ranní spánek, dlouhé skomírání
třeba jenom
smrt si namíchat
baterie shoří prázdná
tělo vypité
v duši citů brázda
depky přibytek
bylo by normální
křičet na jablíčka
zelenkavá líčka
před uzráním ?
mít šípkové jenom s trny
mít jen tebe s prohrami
měkkou noc
jak kotě vrní
kříží nohami
zalamuje prostor bytí
beze smyslu mon ami
mi hlavu vznítí
dej si hochu další píwo
ať je v mrtvé čárdě život
na servítek když se zlíbí
vyryj pravopisně chyby
čárni slůvky na tácek
příběh dívčích otázek
prý.. je vesmír ? lidské plémě ?
to se radši přidrž země !
Verše I. Sebrané pro Veroniku
(31. July 2005, 22:04)
naše světy mohou být různé, za jejími víčky se rozprotírají světadíly a když na ni myslím, jsem jako tisíce jiných, co myslí na sto vagonů máku a v každém máku může ona být. VERONIKA. Proč je tak nádherná ?
Protože je výjimečná. Dívá se na mne, když odvrátí zrak, myslí na mne, když mluví o jiném, přitískuje se ke mně, když mne odtláčí. Tak nádherně se klátí při chůzi, tak váhavě a rozpačitě se zastaví při mně a říká : tak co !? a já se ptám : to jako já ?, a ona : no asi ! a já zase : tak fajn. A ona : no..měj se.. a já říkám : tak čau..a klátí se dál až za roh university a já praskám štěstím - ONA NA MNE PROMLUVILA ! Seberu kolo na záda, čert vem řetěz a pádím domů pěšky, třeba i sto kiláků ! To ještě nevíte ? svět je krásný, svět je báječný, svět je MŮJ ! mějte se fajn, jako já !
1.
když se milujeme
nemá čas žádnou hodnotu
když tě líbám ve sprše
jsi svátek těla
jsi moje labuť
právě jsi odletěla
ale já žiji tak
jak stanoví cíle
čas plyne pro jiné
když letím jako pták
za dne i za noci
k té od Něvy bílé
2.
v našem ránu
svět přijímal pláč z tepla lůna
křikem
abychom tady byli
a nabídl nám zato lásku
kterou jsme neztratili
jenom ji nemáme
a proto ji tak úporně
netrpělivě
a vždy znova hledáme
ráno i v poledne
večer i v noci
neustále a zas
by'ť ona je v nás...
3.
již jenom to
že ti můžu tykat
nás staví do jedné řady
něco mi pošeplo
zda ještě jsi
něco
co ve mně tlí
někdy míň
někdy více
taková intuice
jakoby závan větřík šum
odnesl semínko
za horizont mořských vln
a v zemi
kterou dobře znám
vyrostlo v stéblo a klas
snad nejsem sám
když vyrostlo z nás
a spěchám k tobě
po hladině
jako dítě
s hlavičkou ve tvém klíně
políbím tě
4.
jsi jako plachetnice
každý větřík
s ní zaklopýtá na hladině
společně bychom ji uřídili
možná v monsunu
možná i v hurricane
tak se vrať do přístavu
lodičko prosím
a přivaž se k mé lodi
silným lanovím
tvé plaché oči
tvé křehké city
potřebuju
k dýchání
5.
byl jsem
ale již nejsem
vlastně cogito ergo sum
byla's
ale již nejsi
vlastně dixi et salvavi
animam meam
já doufal
že tě ti trpajzlíkové
co pobíhají v lesích mezi kořínkama
polidští
ale ty pořád jenom
o smrti v čtrnáctém zvonění
a jistě kouříš
a bortíš ty chudinky alveoly
umění je v horkém létě
na paličce z Pekingu
sněhovou koulí
balansovat
ta koule jsem já
rozpouštím se v sobě
jako zbylá kapka v konstrukci
sepjaté vzájemnou přitažlivostí
síla Van Coriolisova
ty ke mně
já k tobě
my k sobě
6.
kam's dala svoje básně !
chodil jsem si je číst
byly tak šťastné
a nezůstalo nic
už nejsou slunce jasné
neslyším ptačí hvizd
hřejivý úsměv prázdně
sfoukne mi ze rtů svist
snad mi je rychle vrátíš
přec nemohla's je ztratit !
Zapal mne
(30. July 2005, 18:58)
potkáváš i jiné blesky, než ty nebeské. problesknou bytostí a zapálí, ozáří, prozáří, vzplanou. po takovém blesku toužím - vychází z tvého očního pozadí a míří do mé lebky. snad i já, snad oba, míříme do sebe, abychom naplnili osud, který je nám dán. nemůže být tajemstvím, že tě mám rád. tajemstvím je, čeho jsme schopni v zájmu naší náklonnosti. to je ten mamograf ? co má říct pravdu ? mrtev, živ ? můj blesk vznítí vůli k žití, která jej nakonec přemůže. a lék má Eveno, malíř básník z hradiště. zažil jízdu králů stejně, jako zvědavci v Louvru. zapal mne dívko, ať vzplanu i já a shořím s tebou..
zapal mé svíce
ať se kněží slova zabíjejí
bude klid a pohoda když svíce zhasnou ?
než plané řeči
chybělo mi pár let ke smrti
ale tvá dokonalost zabloudila
v lese plném skřítků
továrna na svět se plní trpaslíky
k ničemu zájímavé
odkopnu se jako vždy !
myslím na někoho kdo tu není
smířen se smrtí
v podvědomé nutnosti někam jít
zrychluji po dlouhých schodech
pro naplnění života
jen fráze
objektivní myšlenky se ztrácejí
v nekonečném chaosu rybolovu
křičím do tmy a vlak jede stále kupředu
čekám co si odpovím když nechci ?
takové odpovědi jsou podle tebe
nejkrásnější
prudké zraňující syrové odporné
věcné vystihující pravdivé
odpovídám v záchvatu zuřivosti
bolí to? mě víc
zapal mne !
lež tiše
to moje dlaň prochází tvým tělem
byl jsem vyzván a hledám tě
abys rozkvetla
jsem neznámý
jako není známé konečno
tobě zcela oddaný
tak dělej se mnou co umíš
doveď mne k lásce anebo k nenávisti
zahrň mne krásou anebo špínou
když ruce napřímíš k mým slechům
když rozechvěješ dítě v spánku
a země se pod náma hne
začínám poznávat jak křísnout ohýnek
ohýnek z objetí
nenávist a nepřátelé se neobjímají
teplo z tebe stoupá
všemi směry k srdci a rozumu
ale také k hýždím
jež mohou být i hubená
nejvíce mne bolí čas
ukrájí ze mne ten díl
který bych mohl věnovat tobě
protože jsi.
Žádné komentáře:
Okomentovat